Face Noir není úplně špatná adventura a kdybych měl hodnotit jen příběh a vizuální zpracování, určitě bych několik desítek procent přidal. Nicméně nelze přehlédnout ani to negativní, které se výrazně podepsano na celkovém hodnocení, protože mě provázelo prakticky během celého hraní. Hru jsem získal v letním výprodeji Steamu za dvě eura, což je více než slušná cena i vzhledem k tomu, že byla vydána před 11 lety (v době psaní této recenze).

Začnu tím pozitivním. Takže, co se mi na Face Noir líbilo?

* Je to point-and-click adventura ze staré školy, což vždy patřilo k mým nejoblíbenějším žánrům. Pravda, téma drsného detektiva s kloboukem vraženým hluboko do čela a trousícím cynicky sarkastické hlášky na každém kroku mi přijde jako nejklišovatější klišé a hry podobného typu hraju se zvýšenou opatrností a sníženým očekáváním. Na druhou stranu je dnes velmi obtížné přijít s něčím opravdu originálním, takže pokud autoři odvedou poctivou práci, rád se jejich dílem prokoušu.

* Jednotlivé scény jsou graficky velmi dobře vyvedeny. Jasně, tento styl si vždy najde své kritiky, kteří budou tvrdit, že se tvůrci zasekli někde na přelomu tisíciletí, ale mně prostě přijde, že vykreslení lokací skvěle doplňuje temnou atmosféru 30. let 20. století v méně atraktivních čtvrtích amerických velkoměst. Vizuální efekty jsou rovněž na slušné úrovni, ať už jde o všudypřítomný déšť, vzdálené blesky, vlnící se vodní hladina nebo pára stoupající z ulomené trubky.

* Kvalita dabingu kolísá, ale celkově také docela ujde. Hlavní hrdina naštěstí není až natolik bogartovský, aby po vzoru svého velkého předchůdce nesrozumitelně huhlal, takže jsem neměl problém sledovat děj bez koukání na titulky. Čínský taxikář naštěstí nedostal tolik prostoru, aby mi jeho permanentní šišlání lámanou angličtinou začalo lézt na nervy. Asi nejméně kvalitní mi přišlo namluvení Grety a ženských postav obecně.

* Dvojklik na hotspot, kterým hrdina přejde do jiné lokace, provede tuto změnu okamžitě. Tohle jsem mnohokrát ocenil, protože hrdina se nepohybuje zrovna nejrychleji a na nějaký běh můžeme rovnou zapomenout.

A co mi naopak celý zážitek zkazilo?

* Strašné technické provedení. Nevím, jestli je to vinou Wintermute Engine, na kterém Face Noir běží a jehož poslední verze byla vydána v roce 2010, ale hra se na mém výkonném herním notebooku chovala způsobem, který by dokázal přivést k zuřivosti snad každého. Ve většině scén klesalo FPS pod 20 (odhadem) a pokud se v nich zrovna vyskytovala mlha nebo podobné efekty, nepochybně místy spadlo i na jednocifernou hodnotu. Tím bohužel trpěla i odezva kurzoru myši, který se neskutečně vlekl za skutečným pohybem, takže trefit nějaký hotspot bylo občas frustrující minihrou samo o sobě. Stealth pasáže, které se naštěstí v celé hře objevily jen dvakrát, se tímto staly témeř nehratelnými a dokázal jsem je projít snad až na dvacátý pokus. To, že podobně hlemýždím tempem vyjížděl i pruh s inventářem, je jen taková třešnička na dortu. A abych nezapomněl - ještě větším utrpením bylo procházet scény, které zabíraly víc, než celou obrazovku, takže je hra automaticky scrollovala doleva a doprava podle aktuální pozice hrdiny. Sledovat pozadí lokace, které roluje rychlostí jeden pixel za sekundu, rozhodně není zábavou pro netrpělivé hráče.

Podle toho, co mi ukazuje Steam, jsem celou hru projel za 12 hodin. Jsem si jistý, že kdybych dostal možnost hrát Face Noir normální rychlostí bez výše uvedených technických problémů, zkrátil bych tuto dobu aspoň o třetinu.

* Minihry se mi nelíbíly. Ono je docela obtížně přijít s něčím, co by před hráče postavilo výzvu jiného typu, než klikání a kombinace itemů, takže se snažím být v hodnocení poněkud tolerantní. Přesto se mi zdá, že naprostá většina miniher ve Face Noir byla spíš zdrojem frustrací, než zábavy. Bavilo mě skládání útržků papíru, protože to dávalo smysl a patřilo do aktuální zápletky. Nebyl jsem nadšený z páčení zámků, takže jsem docela ocenil, že tento puzzle jako jediný šel přeskočit kliknutím na tlačítko SKIP. Je mi ale záhadou, proč stejnou možnost nepřidali k puzzlům, jejichž luštění bylo díky špatně umístěné fixní kameře neskutečným utrpením - například skládání úlomků voskového válečku s nahrávkou nebo sestavení provizorního mostu pomocí jeřábů v doku. Autoři by si mohli občas připomenout, že méně je někdy více.

* Mám rád, když se adventura vyznačuje velkým množstvím hotspotů, aby bylo co prozkoumávat. V případě Face Noir to ale bylo spíš přítěží, protože pro zjištění, co který hotspot představuje, na něj nestačilo najet myší - tam, kde bych ostřílený hráč adventur čekal stručný popisek, se objevila jen ikona s okem. Bylo nutné pokaždé kliknout, aby hrdina pronesl příslušný komentář a my se konečně dozvěděli, co ta skvrna neurčitého tvaru představuje. Když se takových hotspotů objeví v jediné scéně víc než deset, člověk pomalu ztrácí chuť prozkoumávat jiné, než ty opravdu do očí bijící.

* Dialogy s NPC jsou velmi často příliš zdlouhavé. To by až tolik nevadilo, ale hra vám nijak nenaznačí, které větve příslušného dialogového stromu jste již s onou postavou projeli, takže pokud si to sami nezapamatujete, můžete některé možnosti proklikat víckrát po sobě, přičemž výměna názorů se pokaždé odvíjí úplně stejně. Přitom by stačilo buď tuto volbu vyhodit z další konverzace nebo ji alespoň barevně odlišit. Je to další detail, který negativně ovlivňuje hratelnost.

* Hra se mi asi dvacetkrát zasekla, než jsem ji dotáhl do zdárného konce. Bylo to o to otravnější, že seznam uložených pozic sice obsahuje "autosave", nicméně k automatickému uložení dojde pouze tehdy, pokud kliknete Exit a vyskočíte ze hry normálním způsobem. Naivně jsem si myslel, že se autosave provede aspoň při přechodu z jedné lokace do druhé, ale po prvním zatuhnutí jsem byl drsně vyveden z omylu. Pak jsem tedy začal manuálně sejvovat po každém významnějším pokroku v ději, jinak bych Face Noir asi nikdy nedohrál.

* Soundtrack není nejhorší a ze začátku příjemně navozuje atmosféru, ve které se hra odehrává. Když ale kvílení saxofonu ani po hodině nepřestalo, musel jsem stáhnout hlasitost hudby na polovinu. Více variability v hudebních myšlenkách by určitě neškodilo.

A závěr hry? Všiml jsem si, že na něj hodně lidí nadávalo, protože vyzněl poněkud divně a vlastně nic podstatného neuzavřel. Zrovna v tomto se ke všeobecné kritice nepřipojím, protože smrt hlavního hrdiny, očistec a návrat do života se mi vlastně docela líbilo. Bylo to něco, co jsem vzhledem k dosavadnímu průběhu nečekal, a asi nad tím budu ještě chvíli přemýšlet.

Face Noir měla velký potenciál a mohla se stát opravdu skvělou adventurou. Škoda všech těch negativ. Spoustu adventur si rád zahraju víckrát dokola, ale Face Noir k nim, bohužel, patřit nebude.

Ale zase za pouhá dvě eura to nebyla úplná katastrofa. :-D