Už řadu let sním o tom někde vyhrabat zašlou 486ku, dát ji do vůně, vyčistit jakékoliv smítko prachu ze všech karet včetně pevného disku a horního větráku, nakoupit kuličkovou myš, klasickou klávesnici, vyladit všechno do stavu absolutní funkčnosti, nainstalovat MS-Dos, popřípadě Windows 3.11 (jen pro fajnšmekry) a na disketu natlačit nějakou hru, abych mohl onanovat nad nostalgií a užívat si to, čím jsem před dvaceti lety absolutně žil. Kdybych tohle všechno měl, tak pak by mi k dokonalosti už chyběla jen ta hra, kterou bych si na tom počítači zahrál. Jenže aktuálně nemám ani stolní 486ku, ani kuličkovou myš a už vůbec nemám prostor, kam bych tyhle excesy dospělosti s pocitem, že návrat do nostalgie mi něčemu pomůže, vůbec mohl vyskládat. Jediné, co vím, že teď jednoznačně mám, je hra, kterou bych na tom počítači pustil jako první - byla by to Shadow of the Comet.
Jenže za ty léta už vím, že nostalgie je strašná kurva. Když bych už totiž všechno do kupy dal, vyvoněl do absolutna a hru se vší vážností s pocitem totálního uspokojení spustil, vydrželo by mi to uspokojení na tom počítači asi prvních půl hodiny, čímž křivka uspokojenosti by rapidně klesala až k bodu mrazu každou další vteřinou. Do doby, než bych vztekem komp na tvrdo nevypnul (ano vím, dělat se to nemá) s tím, že takhle pomalej počítač jsem před 25 lety určitě neměl. Jenže tady je ten kámen úrazu. Zároveň jsem totiž přesvědčenej, že tak dobrou adventuru jsem si měl užít právě na tom počítači před dvěma dekádami, než dneska na kompu tisíckrát rychlejším s DosBoxem, který dnes splní všechny Vaše sny (ano, ani to tenkrát nebyla zdaleka jistota, jako je tomu dnes). Jo, nostalgie je prostě strašná kurva. Na tom novém počítači to totiž už prostě není ono a tak se tu stále točím ve smyčce s pocitem, že tohle prokletí minulosti prostě nerozřeším ani když by mi na operačním stole Prastaří trhaly nehty u rukou.
Každopádně zpátky ke hře. Komentář jsem se snažil napsat trošku jinak, než jak napsal Londo Mollari, protože ten ho napsal naprosto dokonale. Vlastně musím říct, že není co vytknout. Na svá léta se totiž jedná o adventuru, která vypadá i na dnešní poměry pořád vysloveně hodně hezky. A co víc, překvapuje mě, že tvůrcům prošly tváře některých postav. Rázem si tu totiž můžete potykat s půlkou filmové branže své doby. Jean Marais, Vincent Price, Jack Nicholson je jen smítko toho, co jsem na první dobrou poznal a co se tu v hlavních rolích objeví. Pochybuju, že na ty tváře tvůrci tenkrát žádali o povolení, co si budeme. Devadesátý léta na tohle byla hodně taková špinavá.
Jenže dobře, vraťme se zpátky ke hře. Musím říct, že jsem hodně rád, že takhle povedená hra odkazuje na jeden z příběhů H. P. Lovecrafta. Zároveň můžu říct, že je to i rázem jedna z nejlepších her z tohoto světa, co jsem dosud hrál. Přitom ale i jedna z nejtěžších adventur, se kterými jsem se setkal. Ne nejtěžší, na Maupiti Island asi nikdy nic mít nebude. A ano, přiznávám, už nemám ty nervy na to, abych podobné hry hrál bez návodu, takže jsem si s návodem často pomáhal. Ony to tyhle staré adventury totiž obecně nedávají moc zadarmo. Když už jsou těžké, tak jsou kurva těžké a tady je to teda vzorový příklad té devadesátkové těžkosti. Tenkrát jste neměli možnost jak si poradit, internet neexistoval, jediné, co fungovalo, že to ve škole hrálo pět kluků naráz a na hajzlech jste si místo kuliček radili, kdo se kam v tu chvíli dostal. Ale proč se trápit dneska? Když je čas tak drahocené zboží? Přitom na rovinu můžu říct - bludiště je peklo, motanice v lese je peklo. A to ovládání? To je taky peklo. Měl jsem to s myší, ale řekl bych, že původní ovládání jen klávesnicí tu dává smysl.
Ale co naplat - táhne Vás příběh. Ten je totiž výborný. Má atmosféru, dialogy mají hlavu a patu, dabing na svojí dobu je excelentní, rozhovory, záběry na postavy "herce" mají emoce. Ano, tohle hrát před 25 lety, tak na to asi nikdy nezapomenu. Dneska je to příjemný návrat do dob minulých na stroji a emulátory doby dnešní. Nicméně návrat je to hezký a kdyby takových za život bylo víc, vůbec bych se nezlobil.
Jenže za ty léta už vím, že nostalgie je strašná kurva. Když bych už totiž všechno do kupy dal, vyvoněl do absolutna a hru se vší vážností s pocitem totálního uspokojení spustil, vydrželo by mi to uspokojení na tom počítači asi prvních půl hodiny, čímž křivka uspokojenosti by rapidně klesala až k bodu mrazu každou další vteřinou. Do doby, než bych vztekem komp na tvrdo nevypnul (ano vím, dělat se to nemá) s tím, že takhle pomalej počítač jsem před 25 lety určitě neměl. Jenže tady je ten kámen úrazu. Zároveň jsem totiž přesvědčenej, že tak dobrou adventuru jsem si měl užít právě na tom počítači před dvěma dekádami, než dneska na kompu tisíckrát rychlejším s DosBoxem, který dnes splní všechny Vaše sny (ano, ani to tenkrát nebyla zdaleka jistota, jako je tomu dnes). Jo, nostalgie je prostě strašná kurva. Na tom novém počítači to totiž už prostě není ono a tak se tu stále točím ve smyčce s pocitem, že tohle prokletí minulosti prostě nerozřeším ani když by mi na operačním stole Prastaří trhaly nehty u rukou.
Každopádně zpátky ke hře. Komentář jsem se snažil napsat trošku jinak, než jak napsal Londo Mollari, protože ten ho napsal naprosto dokonale. Vlastně musím říct, že není co vytknout. Na svá léta se totiž jedná o adventuru, která vypadá i na dnešní poměry pořád vysloveně hodně hezky. A co víc, překvapuje mě, že tvůrcům prošly tváře některých postav. Rázem si tu totiž můžete potykat s půlkou filmové branže své doby. Jean Marais, Vincent Price, Jack Nicholson je jen smítko toho, co jsem na první dobrou poznal a co se tu v hlavních rolích objeví. Pochybuju, že na ty tváře tvůrci tenkrát žádali o povolení, co si budeme. Devadesátý léta na tohle byla hodně taková špinavá.
Jenže dobře, vraťme se zpátky ke hře. Musím říct, že jsem hodně rád, že takhle povedená hra odkazuje na jeden z příběhů H. P. Lovecrafta. Zároveň můžu říct, že je to i rázem jedna z nejlepších her z tohoto světa, co jsem dosud hrál. Přitom ale i jedna z nejtěžších adventur, se kterými jsem se setkal. Ne nejtěžší, na Maupiti Island asi nikdy nic mít nebude. A ano, přiznávám, už nemám ty nervy na to, abych podobné hry hrál bez návodu, takže jsem si s návodem často pomáhal. Ony to tyhle staré adventury totiž obecně nedávají moc zadarmo. Když už jsou těžké, tak jsou kurva těžké a tady je to teda vzorový příklad té devadesátkové těžkosti. Tenkrát jste neměli možnost jak si poradit, internet neexistoval, jediné, co fungovalo, že to ve škole hrálo pět kluků naráz a na hajzlech jste si místo kuliček radili, kdo se kam v tu chvíli dostal. Ale proč se trápit dneska? Když je čas tak drahocené zboží? Přitom na rovinu můžu říct - bludiště je peklo, motanice v lese je peklo. A to ovládání? To je taky peklo. Měl jsem to s myší, ale řekl bych, že původní ovládání jen klávesnicí tu dává smysl.
Ale co naplat - táhne Vás příběh. Ten je totiž výborný. Má atmosféru, dialogy mají hlavu a patu, dabing na svojí dobu je excelentní, rozhovory, záběry na postavy "herce" mají emoce. Ano, tohle hrát před 25 lety, tak na to asi nikdy nezapomenu. Dneska je to příjemný návrat do dob minulých na stroji a emulátory doby dnešní. Nicméně návrat je to hezký a kdyby takových za život bylo víc, vůbec bych se nezlobil.
Four Last Things