Nebýt tohoto souborného vydání na Switch, tak nevím, jestli bych se někdy vůbec ještě pustil do létání na obrazovce. Je to tím, že nejsem zrovna příliš technický typ člověka, stroje mi zas tak moc neříkají a v akčním ovládání poletuch taky nejsem kdovíjak zdatný. Těžko říct, kdy jsem naposledy ovládal nějaký letoun na obrazovce – možná to byl Red Baron kdysi dávno v mých raných klukovských dobách, a z něj si toho už moc nepamatuji, kromě typického pixelatého červeného trojplošníku. Na Ace Combat 7 jsem ale četl jen samou chválu a protože je z japonské dílny, pořídil jsem si tento kousek na Switch. A udělal jsem dobře.  

Musím říct, že ukázky a technický stav na Switchi ve mně vyvolaly upřímný údiv z toho, jak hra vypadá a běhá. Optimalizace se podle mě povedla a snad nikdy jsem nepocítil žádné propady fps. Letouny hází kovové odlesky ve slunečních paprscích, hvizdot a hukot se line větrem, ovládání je poměrně přesné. Vlastně je všechno tak, jak si to zhruba představuji u letecké hry.
Neznámá obloha mě dokázala vtáhnout a bitevní vřavy jsem si opravdu užíval. Jenom jsem to nedokázal hrát v handheldu, protože na obrazovce se toho obvykle odehrává hodně a je třeba sledovat všechny detaily kolem dokola, zvláště co se týče létajících a kroužících nepřátel. Hru jsem si tedy zapojil do noťasu a odehrál ji na jeho obrazovce. V obavě z vyšší obtížnosti hry jsem zvolil easy (druhá nejlehčí možnost), ale i tak pro mě byla celá hra velkou výzvou a mnohokrát jsem musel opakovat některé mise nebo dané úseky. Ovládání stíhačky jsem zvolil expert.  

Ve hře hráč hraje za mlčícího protagonistu ve stíhačce. Veškerou komunikaci obstarávají ostatní postavy dálkovým spojením s ústředím, odkud přicházejí rozkazy; anebo samy mezi sebou. Příběh je zhruba o tom, že hrajeme za „hrdinu“ v jedné ze dvou fiktivních válčících mocností a cílem je ukončit moderní válečný konflikt, který se stále protahuje kvůli novým technologiím, zejména v kombinaci s vyvíjenými drony a AI. Překvapilo mě, že v každé z 23 misí (tři extra mise jsou údajně součástí DLC) se posouvá příběh i pomocí bohatých cutscén, které sledují dění dalších postav, včetně mladičké princezny z nepřátelského národa.
Postupem času jsem se z hrdiny stal kriminálníkem a děj hry mě uvrtal do pořádné kaše, takže bylo potřebné sekat dobrotu ve vězeňské pozici (i tak mě ale narvali do stíhačky, lol) a nastala cesta za očištěním jména, která tedy v závěrečných misích vyeskalovala do zcela nápadité bitvy.  

Musím vyzdvihnout pěknou grafiku, hudbu a živost, kterou hra dokázala vyvolat. Ace Combat 7 jsem hrál v japonštině s anglickými titulky a pokud mi něco opravdu vadilo, pak jedině fakt, že nikdy žádná mise neproběhla v klidu a té živosti bylo možná až moc. Vždy běžela časomíra odtikávající zbývající čas ke splnění úseku mise (obvykle kolem 10-20 minut), a po celou dobu (opravdu pořád) všichni piloti okolo živě diskutují a řvou během leteckých bitev, manévrů, kecají s ústředím, kecají mezi sebou nebo kecají prostě jenom aby nebylo ticho, vedou monology k mému letounu, a jakoby to nestačilo, tak se do toho plete ještě komunikace nepřítele anebo rovnou dalších příběhových postav. Prostě ani chvilka klidu. A tohle všechno poměrně silně narušovalo moji koncentraci, takže jsem se musel naučit omezit čtení těchto dialogů, nicméně koutkem oka a častým opakováním misí jsem nakonec stejně většinu toho tlachání pochytil.

Původně jsem si myslel, že v misích o létání se toho nedá zas tak moc vymyslet, ale opak byl pravdou. Každá mise byla něčím unikátní a jako hráč jsem se musel přizpůsobit různým podmínkám – třeba držet se při zemi pod vrstvou oblaků; proletět v noci křivolakým kaňonem, jenž je pročesáván světlomety nepřítele; dobýt plně ozbrojený hrad; identifikovat objekty a nepřátele z přímé blízkosti a podobné chuťovky. Ale nesmí chybět ani masová devastace pozemních objektů či klasické vzdušné bitvy, kde speciálně souboje s leteckými esy mi daly pořádně zabrat. Zejména v druhé misi z DLC mi praskaly cévky, když jsem skoro celý den nemohl projít přes velmi obtížný závěrečný souboj. Také hned v začátku jsem se zasekl asi v páté a šesté misi, což ale bylo dáno hlavně tím, že jsem ještě nechápal plný princip ovládání.
Můj tip pro začínající hráče na Switchi: tlačítko X slouží pro přepínání cílů na obrazovce; cíle určitě není nutné likvidovat podle toho, jak je za sebou označuje hra. Tlačítkem B se automaticky střílí z kulometu (na to jsem jako správná lama přišel až po dohrání hlavní kampaně) a zmáčknutím pravého joy conu se přepíná výhled z kokpitu a na celý letoun. Cíle na radaru jsou značeny bíle a červeně, přičemž červené mají příběhovou prioritu - ve vzduchu jsou označeny nápisem TGT.  

Téměř všechny mise jsem proletěl se stíhačkou ADF-01, jen asi prvních pět s ADF-11F. Vyhovuje mi i jejich dostupná výbava (rakety pro 4 vzdušné cíle; shazované bomby se širokým záběrem pro pozemní cíle). Je škoda, že systém nevede statistiku a důvod úmrtí. Můj nejčastější game over zřejmě spočíval v tom, že jsem se vlastní vinou rozmáznul o nějaký terén na zemi.  

Po dohrání kampaně se odemkne řada různých vychytávek, třeba možnost aplikovat skiny, přídavné upgrady a emblémy pro své modely letadel; přehrávání cutscén a podobně. Za splněné mise během hry hráč dostává měnu, za niž si může kupovat další letouny a potenciální výbavu. Také je tu možnost pouštět si soundtrack hry, což je fajn. Multiplayer hry jsem nezkoušel, poněvadž vím, jak bych dopadl. Všiml jsem si, že ve hře je odkaz vedoucí do Nintendo eshopu, kde si hráč může dokoupit různé další stroje jednotlivě anebo v různých bundlech po třech (dohromady až 9 stíhaček) plus tematický balíček ze spolupráce s filmem Top Gun: Maverick, který je ovšem nejdražší (necelých 500kč).  

I přes několik poměrně frustrujících momentů jsem se u hry slušně bavil, dohrání všeho mi trvalo kolem 35 hodin. Občas se vyskytne nějaká ta nelogičnost, třeba že po vystřílení všech raket se znovu automaticky po dvou doplňují, nebo se doplní kompletní munice po dosažení checkpointu i kdykoliv v pozdější fázi mise (ach ano, autosave uznává pouze delší úseky s checkpointy). Letouny jsou založené na těch skutečných (pokud tak mohu soudit), ale příběh představuje i řadu fiktivních strojů.
Hlavní devízou však zůstává hratelnost, která funguje. Osobně jsem potěšen, že jsem se odvážil pustit do neznámých obloh a proletěl… i když s notně odřeným čumákem. Snad mohu hru doporučit i ostatním začátečníkům v létání, jako jsem já.