Pokud existuje něco, čemu opravdu nerozumím, jsou to auta. O dopravních vozidlech toho vím žalostně málo. Nikdy jsem nebyl příznivce pořadů Top Gear, Grand Tour či filmové série Fast & Furious, a tudíž jsem neměl důvod závodní hry hrát. FlatOut jsem poprvé hrál před devíti lety a hře jsem tehdy nevěnoval moc velkou pozornost. Po prvních deseti minutách jsem hru vzteky vypnul a odinstaloval. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že na můj věk byly závody moc těžké. Tentokrát jsem se ke hře vrátil s cílem ji dohrát a možná i užít.

FlatOut jsem zvolil jako formu relaxace. Nevěděl jsem, že místo klídku, pohody a tabáčku se budu stresovat. Lidé, co mě znají, o mně mohou říct, že jsem klidný, trpělivý a mírumilovný člověk. Kdyby mě při hraní této hry viděli, nejspíš by změnili názor. Nenajde se moc věcí, které mne dokážou rozhodit, ale několikrát jsem se přistihl, jak u jednotlivých závodů nervózně a zuřivě mačkám šipky a častuji svého protivníka, který mne právě předjel, nadávkami a posílám ho do horoucích pekel. Vztekal jsem se i nad tím, když se protivníkovi podařilo do mě narazit způsobem, že mě vytlačil ze závodní tratě. Míru potu, kterou jsem u této hry vypotil, jsem nevypotil ani na základní škole, když jsem dobrovolně/povinně běhal závody na 60 metrů.

FlatOut je jedna z mála závodních her, která mne bavila. Závody nejsou repetitivní a místy dokážou být náročné. Hra vám nic nedá zadarmo. Pro nejlepší skóre musíte znát mapu nazpaměť. Jedna z věcí, která se mi na celé hře příčí, je její soundtrack. To neustálé skřehotání a bušení vařečkou do hrnce mi lezlo na nervy. Místy jsem hudbu úspěšně ignoroval, ale nakonec jsem ji musel vypnout.

Závodní hry nejsou videoherní žánr, který vyhledávám. V mládí jsem pár Need For Speedů hrál, ale závodění mě nikdy nedokázalo pohltit. U FlatOutu bych mohl říct totéž. Není to žádný magnum opus, ale (ne)příjemné a (ne)klidné chvilky se u toho strávit dají.