Little Orpheus to má těžké. Na jednu stranu má spoustu šarmu, na druhé banální hratelnost mnohdy se skládající jen z držení tlačítka doprava. To je někdy tak okaté, že stačí držet neustále tlačítko doprava a i pasáže, kde byste měli nějak časovat svůj postup, magicky vycházejí přesně do vašeho kroku. Což teoreticky může reflektovat Ivanovo "vymyšlené" vyprávění, kdy měl také vždy z pekla štěstí.
Na jedné straně tu máme nádherné scenérie (v epilogu jsem dostal hroznou chuť na BioShock Infinite), na druhé generické pasáže.
Na jedné straně můžete o obtížnosti říct, že je odpočinková, na druhé budete poslední lvl opakovat tak 20x.
Na jedné straně můžete říct, že premisa příběhu a její zahrání je perfektně svěží, na druhé vás může otrávit extrémně otevřený konec, který sice jasně naznačuje, kde je pravda, ale neřekne vám, co se tedy ve skutečnosti dělo.

Dokážu si představit, že kdyby šla hra více do hloubky z hlediska hratelnosti, neodbyla příběh, zamiloval bych si ji. Takhle je to jen příjemná hříčka s šarmem, která pro lidi preferující hratelnost bude nehratelná.

Jsem velice zvědav, jak si chlapci poradí s druhým Vampire: The Masquerade - Bloodlines 2 .