Na úvod musím říct, že série Assassin's Creed šla až do vydání Syndicate mimo mě, takže nejsem jedním z těch, kteří nostalgicky vzpomínají na údajně výborný druhý díl nebo samotné kořeny série. Syndicate mě ovšem přišel tak nudný a nezajímavý, že jsem do vydání Origins na sérii zcela zanevřel, to se však s přechodem na RPG žánr dramaticky změnilo a Origins a především Odyssey patří doteď mezi mé nejoblíbenější tituly vůbec, na té hře mě učarovalo snad úplně všechno a dohrál jsem ji hned několikrát. Valhallu jsem proto očekával s velkou netrpělivostí, kterou však zásadně zkazily dvě věci: hra již nenabízela českou lokalizaci (angličtinu sice ovládám, ale u tak ukecané hry mi to prostě vadilo) a první recenze se poněkud rozcházely s tím, co jsem očekával, a proto se moje první dohrání datuje až na srpen 2024. To už mi zvědavost nedala, mj. díky přítomnosti AI češtiny (inu, nemusí pršet, jen když kape a pokud člověk angličtinu jakž takž ovládá, většinu chyb si sám v hlavě opraví). A pravdou je, že dohrání sice rozhodně nelituji, ale... Ale.

První tři čtyři hodinky hraní byly velmi dobré, uvítal jsem i některé změny zjednodušující (nebo komplikující?) herní systém. Konečně již nebyl v inventáři šílený nepořádek, vybavení nebylo potřeba nijak často upravovat, systém zkušeností mi přišel originální a i když bylo všechno podobné předchozím dvěma titulům, zároveň bylo tak nějak nové. "Po přesunu do Anglie tě to přestane bavit," varovaly stovky příspěvků na Redditu a já na to byl připraven. O to víc jsem se divil, když mi hra i po prvních tří dobytých regionech přišla zábavná. V momentě, kdy Fulke unesla Sigurda, dostal příběh konečně grády a já se do hry totálně zažral a začaly na mě přicházet myšlenky o dosud nejlepším "novém" titulu série. Přišel quest, kdy jsem svého bratra osvobodil a očekával, že teď už to začne být opravdu zajímavé, že "to je ono" a teď už to začne dávat všechno smysl. Jak asi tušíte, nestalo se téměř nic a na mě se vyhrnulo X dalších regionů, které s touto dějovou linií nemělo zhola nic společného. Začalo také přibývat více otázek než odpovědí. V Americe kupříkladu objevíte nějakou kouli, tak očekáváte, že to bude mít nějaké rozuzlení, a ono nic. Hra začala stále dokola a dokola nabízet další regiony a další úkoly, kde jste potkávali nové a nové postavy. A tak mě hra začala víc a víc štvát. Souhvězdí jsem pro jeho nevyzpytatelnost a nepřehlednost začal nenávidět, barety (trefné, raisen :) jakbysmet, nové postavy mi začaly být u zadku, protože jsem věděl, že jsem pak stejně X (desítek?) hodin neuvidím. Ano, nemálo dějových linek bylo opravdu dobrých, především Halloween a svatba, měly hlavu a patu, sympatické postavy, nechyběl ani tu a tam humor, ale bylo těžké je plnit s tím vědomím, že příběh nijak zásadně neposunou. Spíše než jako ucelená hra mi Valhalla přišla jako "Ztracené vikingské příběhy", ta nit spojující celý příběh naprosto chyběla a mě to nejen štvalo, ale také mrzelo, protože v RPG hře bych alespoň nějaký ucelený příběh očekával. Ano, ke konci se to pak zase zlepší, ale o nějakém uspokojivém pocitu nemůže být vůbec řeč. Problém je mj. v tom, že zde nejsou žádné postavy, které by vás celým dějem doprovázely. Vrátím se k milovanému Odyssey, kde jste tu a tam potkali Sokrata, Hippokrata, Phoibé, Alkibiada a další a velmi rádi jste pro ně v cizím regionu nějaký ten úkol splnili a rádi jste je viděli, o přítomnosti Barnabáše na lodi ani nemluvě, ty jednotlivé úkoly často hlavní děj doplňovaly nebo třeba aspoň přiblížily k novém kultistovi, a i když třeba třetí Zaklínač byl v tomto ještě dál, stačilo to.

"A co Ravensthorpe, to se jako nepočítá," můžou se ptát někteří... ne. Ty postavy totiž nacházíte až na světlé výjimky na stále stejných místech. Ta osada byla pro mě jen místem na mapě, kde jsem tu a tam postavil novou budovu a prokecal (později zasouložil, haha) s Randvi, a to bylo všechno. Zabití Daga bylo tak pitomé, že to snad ani nepočítám a (ne)přítomnost Sigurda před i po osvobození byla spíš hloupým vtipem. Quest s Valkou jsem zkusil jen jednou a jeho délka, po kterou mě vytrhl z normálního světa mě dost odradila, i když graficky a trochu i příběhově se jednalo nepochybně o zajímavou záležitost. Naopak mě zpočátku hodně zaujala linka ze současnosti, která mě však ve finále spíše naštvala a zklamala. Takže hra v kostce? Úvod - pak 50 hodin pořád dokola přicházet za Randvi k mapě a dobýt další region - konec. Být hra aspoň o 1/3 kratší a mít souvislý příběh a postavy, které vás budou na vašich dobrodružstvích občas doprovázet, pod 80 % bych s hodnocením nešel, a to ani přes další nešvary.

Graficky se opět jedná o povedené dílo, pro nádherné severské lokace mám slabost a ani ta Anglie nebyla v žádném případě škaredá, vizuální stylizace mi občas připomněla i třetího Zaklínače a i když zde narozdíl od prvních dvou RPG Assassínů nenalezneme žádné velké monumenty, ale spíše jen holé pláně, nějaké chatrče a občas tvrz, pokoukání je to stále pěkné. Samozřejmě Athény v Odyssey byly Athény v Odyssey, to se nedá srovnávat :) Nicméně to nemohu vývojářům vyčítat, Anglie tou dobou taková zřejmě opravdu byla. Zarazilo mě méně povedené zpracování obličejů postav, především vlasů, které mi přišly z neznámého důvodu jako importované z o 5 let starší hry. Zvuky a dabing bez připomínek, zvláštní kapitolou je však hudba. Na hru jsem se těšil i z důvodu skvělého hlavního hudebního tématu, který se ke vší smůle ve hře objevuje kromě menu snad jednou, maximálně dvakrát, což zamrzí a samotný počet hudebních témat mi přišel třeba ve srovnání s Odyssey mnohem chudší. Některé skladby jsou opravdu dobré a zajímavé, jako celek se však jedná o takový lepší průměr.

Gameplay jako takový se dle mého názoru přílišných vylepšení směrem kupředu nedočkal, parkour po budovách byl nemastný, neslaný, nově přibyvší stamina u koně a nutnost držet tlačítko pro sprint spíše komplikovaly život než že by se jednalo o povedené inovace. Explorování bylo fajn, poklady a mysteria mě bavily, akorát havrana snad do hry ani nemusely implementovat, neboť díky neschopnosti přesně určit lokaci a označit nepřátele takřka pozbyl významu. Redukce počtu synchronizačních bodů může v leckom evokovat pozitivní faktor, v praxi to ale znamená mnohem delší přesun mezi jednotlivými lokacemi než by někdy bylo zdrávo.

Sečteno, podtrženo, mám velmi rozpačité pocity. Valhalla mohla být opravdu skvělou hrou, ale absence souvislého děje, do očí bijící repetitivnost a na sílu změněné herní mechanismy ji táhnou hodně, hodně dolů. Tak dolů, až to jednoho zamrzí, protože je vidět, že vytvoření takhle velkého titulu muselo dát spoustu práce. Hra stále slibuje něco, co přijde, ale ono to prostě nepřijde. Jednou dohrát? Ale ano, s nadávkami a pocitem zklamání, ale ano. Podruhé? Za nic na světě.