Doom vyšel v roce 1993 a od té doby připravili fanoušci celou řadu nových epizod. Sigil je ale unikátní, protože za jeho tvorbou stojí jeden z původních autorů, legendární John Romero. Jde tak sice o neoficiální, ale podle mě o naprosto regulérní pátou epizodu. Na hráče tak opět čeká devět levelů, z čehož jeden je tajný. Nečekejte žádnou novou grafiku, zato spoustu pečlivé designerské práce. Mapy jsou spíše menší, ale plné mazaně umístěných protivníků a tajemství. Vzhledem k obtížnosti, navazující na čtvrtou epizodu, se vyplatí vše pečlivě prohledávat a získat ukryté power-upy a zbraně. Stylizace je temnější, správně doomovsky pekelná. Nelze také očekávat žádné moderní prvky, toto jsou levely ze staré školy, která ale stále skvěle funguje. Největší změnou tak je důraz na otevírání cesty střelbou do konkrétních, často dobře ukrytých míst. Člověk by řekl, že zelená bude v té temnotě a červené dobře vidět, ale opak je často pravdou.

Neoddělitelnou součástí projektu je také nová hudba. Ta je dostupná dokonce ve dvou odlišných provedeních, klasické MIDI nebo modernější MP3. Jde ale o naprosto odlišné skladby různých autorů. Za poslech stojí rozhodně obě, ale osobně jsem preferoval MIDI verzi přehrávanou přes klasický Roland SC-88 Pro. Skvělé rytmy na porcování hord démonů. Jak se patří pro opravdový retro projekt, tak Sigil byl k dispozici i v klasické krabicové verzi s pěknými doplňky. Epizodu jsem dohrál hned při vydání, ale tehdy bez odhalení všech secretů. Aktuálně je Sigil součástí remasteru Doom + Doom II a druhé hraní již bylo naprosto kompletní. A i pět let po vydání jde o skvělou záležitost kterou mohu každému fanouškovi doporučit. Na druhou stranu ho asi již všichni hráli. John Romero rozhodně dokázal, že svou práci stále umí.