Na první pohled nepřinesl druhý Doom mnoho změn a klidně by se dal označit jako samostatně spustitelný datadisk. Ve skutečnosti ale těch pár změn dostatečně ovlivňuje hratelnost a mnozí se po hraní dvojky k jedničce už neradi vracejí. Za hlavní přednost je označována, a naprosto s tím souhlasím, přítomnost dvouhlavňové brokovnice. Dvounásobná spotřeba munice je vyvážena impozantní silou při stále dostatečně vysoké kadenci. Naprosto skvělý pocit ze střelby ještě zlepšuje univerzálnost zbraně, až na bosse s ní není problém skolit jakéhokoli protivníka. Pro mě jde bezpochyby o nejpoužívanější zbraň. Raketomet a plazma zůstávají především na větší skupiny silnějších protivníků.
S tím souvisí druhá novinka a to rozšířený rejstřík protivníků. Celá sestava je dostatečně různorodá. Nováčci většinou patří mezi ty obtížnější a osobně mě nejvíce trápí Revenant a Arch-Vile. První má naváděné střely a nakonec ho, pokud to jde, likviduji raději z blízka. Druhý oživuje již padlé nepřátele, ale především má nepříjemný útok, kterému se dá vyhnout pouze za překážkou.
Mapy jsou o něco větší a především exteriéry bývají pěkně rozlehlé. Nově je také větší důraz kladen na vertikální pohyb, ačkoliv stále platí omezení enginu. Díky oběma postupům Doom II dobře navozuje atmosféru opuštěných měst (v rámci možností). Obtížnost je vyšší než u jedničky, jak větší koncentrací protivníků, tak jejich náročností.
Počet levelů je o něco vyšší, 30 plus dva tajné, vše spojené v souvislou kampaň. V tomto více preferuji epizodičnost jedničky. Rozhodně musím zmínit tajné levely. První téměř přesně odpovídá počáteční úrovni z Wolfenstein 3D včetně jednoho z ikonických protivníků. Obsahuje také průchod do druhého tajného levelu, na přesně stejném místě jako Wolf. Ten je menší, jde vlastně jen o jednu arénu, ale v závěru nelze minout Commandera Keena. Jde o velmi pěkné pomrknutí na historii id Software. Ve výsledku je tak Doom II dotažením hratelnosti svého předchůdce a díky větší variabilitě a komplexnosti příjemnějším zážitkem i pro nové hráče. A pokud byste tomu nevěřily ani po dohrání, zkuste nesmrtelný multiplayer.
S tím souvisí druhá novinka a to rozšířený rejstřík protivníků. Celá sestava je dostatečně různorodá. Nováčci většinou patří mezi ty obtížnější a osobně mě nejvíce trápí Revenant a Arch-Vile. První má naváděné střely a nakonec ho, pokud to jde, likviduji raději z blízka. Druhý oživuje již padlé nepřátele, ale především má nepříjemný útok, kterému se dá vyhnout pouze za překážkou.
Mapy jsou o něco větší a především exteriéry bývají pěkně rozlehlé. Nově je také větší důraz kladen na vertikální pohyb, ačkoliv stále platí omezení enginu. Díky oběma postupům Doom II dobře navozuje atmosféru opuštěných měst (v rámci možností). Obtížnost je vyšší než u jedničky, jak větší koncentrací protivníků, tak jejich náročností.
Počet levelů je o něco vyšší, 30 plus dva tajné, vše spojené v souvislou kampaň. V tomto více preferuji epizodičnost jedničky. Rozhodně musím zmínit tajné levely. První téměř přesně odpovídá počáteční úrovni z Wolfenstein 3D včetně jednoho z ikonických protivníků. Obsahuje také průchod do druhého tajného levelu, na přesně stejném místě jako Wolf. Ten je menší, jde vlastně jen o jednu arénu, ale v závěru nelze minout Commandera Keena. Jde o velmi pěkné pomrknutí na historii id Software. Ve výsledku je tak Doom II dotažením hratelnosti svého předchůdce a díky větší variabilitě a komplexnosti příjemnějším zážitkem i pro nové hráče. A pokud byste tomu nevěřily ani po dohrání, zkuste nesmrtelný multiplayer.
Warriors of Fate