Zářijový Retro klub mi docela kápnul na notu. Sice tu teď nebudu kosit celej balík těch beat´em´up variant na jedno a to samé, ale náhodně jsem si zvolil Captain Commando a musím říct, že jsem nezvolil vůbec špatně.
Hra je poměrně krátká. Pokud ji hrajete na počítači, kde si můžete vrátit čas a nebo předem naházet coiny, aby, když umřete jste si to mohli s radostí obnovit, dá se to po pár pokusech docela v poklidu zmáknout.
Na výběr máte čtyři hrdiny, kteří si klestí cestu přes devět hezky vykreslených pixel artových částí. Některé jsou delší, některé kratší, ale pokaždé jsou zakončeny nějakým ultra bossem, který Vám to zadarmo nedá. Pořád je to ale o tom si vyzkoušet ovládání, trošku zaimprovizovat, zjistit, který z hrdinů ovládá jaké speciální funkce a vesele se do rubačky pustit.
Proč ale toto všechno píšu. Normálně by totiž podobný komentář ani nemělo smysl psát. Neříkám tím nic objevného. Každopádně na notu mi tento Retro klub kápnul především proto, že jako dítě jsem se s těmito Capcom arkádovými automaty setkal. A dokonce mám pocit, že i Captain Commando bylo jedno z těch, které se v té herně vehementně hrálo.
Když jsem totiž byl malý, jezdívali jsme hodně do Chorvatska..a stále na jedno místo. Moje návštěva Chorvatska tak v dětství často byla spojena s hernou, která stála takticky přímo u pláže, kde u jednoho z těch automatů většinou stojím a čumím na to, jak místní Chorvati do automatů sází kuny a neustále si dokazují, jak se dostanou dál, než ten hráč předešlý. A ano, lhal bych, když bych tvrdil, že jsem žádné kuny do automatu nehodil. Hodil, ale táta hodně rozmýšlel, kolik těch kun mi tam hodí, než mě s tím poslal do hajzlu.
Já žádný automatový frajer nikdy nebyl, ani jsem nic zásadního v arkádových automatech nedokázal. Většinou jsem u těch automatů často po druhé hře skončil s pocitem, že bych u něj dokázal prostát celý den. Jenže táta správně usoudil, že tu nejsem od toho, abych celé dny čuměl do automatů, tak mě vždycky vytáhl k vodě, já si pět minut zazoufal a pak na to na chvíli zapomněl. Teda do doby, než mě opět přilákaly zvuky, které ty automaty taky měly vytříbené a některé mě dodnes straší v myšlenkách.
Ach ty arkádové automaty. Kdo zažil, tak chápe, co to znamená, když se na něm objeví Continue? Kdo ne, ten ať si váží toho, že v dětství nezažil jedno z traumat, co Vám devadesátá léta mohla poměrně snadno vytvořit.
Hra je poměrně krátká. Pokud ji hrajete na počítači, kde si můžete vrátit čas a nebo předem naházet coiny, aby, když umřete jste si to mohli s radostí obnovit, dá se to po pár pokusech docela v poklidu zmáknout.
Na výběr máte čtyři hrdiny, kteří si klestí cestu přes devět hezky vykreslených pixel artových částí. Některé jsou delší, některé kratší, ale pokaždé jsou zakončeny nějakým ultra bossem, který Vám to zadarmo nedá. Pořád je to ale o tom si vyzkoušet ovládání, trošku zaimprovizovat, zjistit, který z hrdinů ovládá jaké speciální funkce a vesele se do rubačky pustit.
Proč ale toto všechno píšu. Normálně by totiž podobný komentář ani nemělo smysl psát. Neříkám tím nic objevného. Každopádně na notu mi tento Retro klub kápnul především proto, že jako dítě jsem se s těmito Capcom arkádovými automaty setkal. A dokonce mám pocit, že i Captain Commando bylo jedno z těch, které se v té herně vehementně hrálo.
Když jsem totiž byl malý, jezdívali jsme hodně do Chorvatska..a stále na jedno místo. Moje návštěva Chorvatska tak v dětství často byla spojena s hernou, která stála takticky přímo u pláže, kde u jednoho z těch automatů většinou stojím a čumím na to, jak místní Chorvati do automatů sází kuny a neustále si dokazují, jak se dostanou dál, než ten hráč předešlý. A ano, lhal bych, když bych tvrdil, že jsem žádné kuny do automatu nehodil. Hodil, ale táta hodně rozmýšlel, kolik těch kun mi tam hodí, než mě s tím poslal do hajzlu.
Já žádný automatový frajer nikdy nebyl, ani jsem nic zásadního v arkádových automatech nedokázal. Většinou jsem u těch automatů často po druhé hře skončil s pocitem, že bych u něj dokázal prostát celý den. Jenže táta správně usoudil, že tu nejsem od toho, abych celé dny čuměl do automatů, tak mě vždycky vytáhl k vodě, já si pět minut zazoufal a pak na to na chvíli zapomněl. Teda do doby, než mě opět přilákaly zvuky, které ty automaty taky měly vytříbené a některé mě dodnes straší v myšlenkách.
Ach ty arkádové automaty. Kdo zažil, tak chápe, co to znamená, když se na něm objeví Continue? Kdo ne, ten ať si váží toho, že v dětství nezažil jedno z traumat, co Vám devadesátá léta mohla poměrně snadno vytvořit.
Four Last Things