Ghost of Tsushima bývá často srovnáván s Ass Creedy, nikdy jsem se však nezbavil dojmu, že takové přirovnání Tsushimě poněkud křivdí, protože kde Ass-ass-íni všude šermují svým diegetickým, leč anti-imerzivním interfacem, přitrouble vytrhávajícím z historického settingu k pomýšlení o něm jakožto o simulaci, tam GoT razí minimalismus, zakotvený v grafické stylizaci japonského umění, a hráče ve svém open worldu navádí skrze vizualizovaný vítr, bez jakékoliv minimapy a dalších rušivých elementů. To považuji v rámci AAA titulů jako nesmírně osvěžující přístup!
Také soubojový systém GoT je oproti Prdelním Krédům výrazně sofistikovanější a dynamičtější a na nejvyšší obtížnost „lethal“ hráče ponouká k tomu rozjet strhující píseň meče, kde pro chyby není prostoru. Bohužel však zdejší souboják přistupuje ke svým quick-time akcím výrazně agresivněji v boss fight koncipovaných duelech, kde se plně odhaluje jeho chybovost; ta spočívá v nekonzistenci animací, kdy se sice můžete v oněch krátkých oknech nutných pro parýrování nakrásně trefit, ale vaše postava v návaznosti animací obou entit občas vůbec nezareaguje (odzkoušeno na controlleru i mechanické klávesnici), což může být problém i v klasických bojůvkách, ale najisto bývá průserem právě ve frustrujících duelech.
Přesto jsem dal celou hru na lethal... dokud jsem nedorazil na ostrov Iki z DLCčka a v aréně nečelil závěrečnému protivníkovi, jenž mi k těmto animačním glitchům ještě doslova házel písek do očí... Ani triky z netu, jak tohohle šmejda přeglitchovat, na lethal neplatily. A už jsem ve hrách zažil leccos a jen tak se kvůli nim vytočit nenechám, ale zdejší znásilňování a čekání na to, až ho ze mě vytáhnou, abych mohl zase těžce vydobýt jeden bodík, mě tak strašně rozčílilo, až mi posralo celý den a kdybych tehdy dostal do rukou „designéra“, co tamější bokenové „skákej, jak pískám“ souboje vymyslel, tak ho obložím pneumatikami, poliju benzínem a s očima jak tenisáky spustím Waka Waka Africa. Nakonec jsem snížil na tenhle jediný souboj obtížnost rovnou na nejnižší a hluboce se stydím, že jsem to neudělal dříve, než jsem byl rozm**anej jako Marsellus v Pulp Fiction.
Svět GoT hraje barvami jako Disneyland, ale dynamicky nežije a pořád se v něm opakují tytéž random eventy se spoutanými vesničany na cestě. Rozdělen je na řadu typů lokalit, jejichž objevení a dokončení fungují jakožto OCD sen, tj. collectibles. Musím ovšem přiznat, že mě většinou ta náplň vedlejších aktivit dost bavila a nepřišla mi tak marná jako u mnoha jiných her. Tu hlavní hrdina na chvíli ustrne, aby složil k danému místu haiku, tu musíte velmi rychle namačkat specifické kombo pro setnutí řady bambusových tyčí, jinde jen naleznete krásnou katanu. Obecně by se dalo říci, že zdejší nadstandard spatřuji právě v estetické kvalitě, protože GoT dokáže být nesmírně půvabná hra a třeba sestavovat a ladit barevně působivý set zbroje dle vlastního vkusu je jedna velká radost.
Příběhová témata, zakotvená v dobyvačné válce a mongolské okupaci, mají velmi aktuální rozměr a až překvapivě bez příkras zobrazují řady lidských tragédií, ukrutnost a hyenismus. Scénář dovede zahrát solidní tóny, škodí mu však neustálé gejmí natahování i těch triviálnějších a průhledných zápletek. Což mě přivádí k tomu, že pokud nejdete jen po hlavní linii, hra má šíři solidního rpgčka, postrádá však hlubší mechaniky, příhodné pro takový open world, a o to více otravné dovede to natahování všeho být. Přitom i ten souboják byl zábavnější na začátku, když hráč ještě neovládá žádné nadpřirozené techniky, s nimiž se již z nepřátel bohužel stává spíše cannon fodder.
Samotné završení základní hry mne každopádně vůbec nezklamalo a dokonce i ke hráčově volbě dojde. Opět nechápu, proč se ta hra tak svázala žánrem 3rd person akce a do té doby jen výjimečně házela jakousi iluzi volby ve výběru jedné ze dvou reakcí bez jakéhokoliv významu. Nemusíme si snad hrát na nějaké hardcore RPG-čko, aby si hráč dovedl užít dopad svých rozhodnutí uvnitř uzavřeného světa.
A na konec kdyby chtěl snad někdo mrknout na nějaké screeny z mého playthrough, neboť GoT:DC obsahuje fajnový foto režim, pak prosím zde.
Také soubojový systém GoT je oproti Prdelním Krédům výrazně sofistikovanější a dynamičtější a na nejvyšší obtížnost „lethal“ hráče ponouká k tomu rozjet strhující píseň meče, kde pro chyby není prostoru. Bohužel však zdejší souboják přistupuje ke svým quick-time akcím výrazně agresivněji v boss fight koncipovaných duelech, kde se plně odhaluje jeho chybovost; ta spočívá v nekonzistenci animací, kdy se sice můžete v oněch krátkých oknech nutných pro parýrování nakrásně trefit, ale vaše postava v návaznosti animací obou entit občas vůbec nezareaguje (odzkoušeno na controlleru i mechanické klávesnici), což může být problém i v klasických bojůvkách, ale najisto bývá průserem právě ve frustrujících duelech.
Přesto jsem dal celou hru na lethal... dokud jsem nedorazil na ostrov Iki z DLCčka a v aréně nečelil závěrečnému protivníkovi, jenž mi k těmto animačním glitchům ještě doslova házel písek do očí... Ani triky z netu, jak tohohle šmejda přeglitchovat, na lethal neplatily. A už jsem ve hrách zažil leccos a jen tak se kvůli nim vytočit nenechám, ale zdejší znásilňování a čekání na to, až ho ze mě vytáhnou, abych mohl zase těžce vydobýt jeden bodík, mě tak strašně rozčílilo, až mi posralo celý den a kdybych tehdy dostal do rukou „designéra“, co tamější bokenové „skákej, jak pískám“ souboje vymyslel, tak ho obložím pneumatikami, poliju benzínem a s očima jak tenisáky spustím Waka Waka Africa. Nakonec jsem snížil na tenhle jediný souboj obtížnost rovnou na nejnižší a hluboce se stydím, že jsem to neudělal dříve, než jsem byl rozm**anej jako Marsellus v Pulp Fiction.
Svět GoT hraje barvami jako Disneyland, ale dynamicky nežije a pořád se v něm opakují tytéž random eventy se spoutanými vesničany na cestě. Rozdělen je na řadu typů lokalit, jejichž objevení a dokončení fungují jakožto OCD sen, tj. collectibles. Musím ovšem přiznat, že mě většinou ta náplň vedlejších aktivit dost bavila a nepřišla mi tak marná jako u mnoha jiných her. Tu hlavní hrdina na chvíli ustrne, aby složil k danému místu haiku, tu musíte velmi rychle namačkat specifické kombo pro setnutí řady bambusových tyčí, jinde jen naleznete krásnou katanu. Obecně by se dalo říci, že zdejší nadstandard spatřuji právě v estetické kvalitě, protože GoT dokáže být nesmírně půvabná hra a třeba sestavovat a ladit barevně působivý set zbroje dle vlastního vkusu je jedna velká radost.
Příběhová témata, zakotvená v dobyvačné válce a mongolské okupaci, mají velmi aktuální rozměr a až překvapivě bez příkras zobrazují řady lidských tragédií, ukrutnost a hyenismus. Scénář dovede zahrát solidní tóny, škodí mu však neustálé gejmí natahování i těch triviálnějších a průhledných zápletek. Což mě přivádí k tomu, že pokud nejdete jen po hlavní linii, hra má šíři solidního rpgčka, postrádá však hlubší mechaniky, příhodné pro takový open world, a o to více otravné dovede to natahování všeho být. Přitom i ten souboják byl zábavnější na začátku, když hráč ještě neovládá žádné nadpřirozené techniky, s nimiž se již z nepřátel bohužel stává spíše cannon fodder.
Samotné završení základní hry mne každopádně vůbec nezklamalo a dokonce i ke hráčově volbě dojde. Opět nechápu, proč se ta hra tak svázala žánrem 3rd person akce a do té doby jen výjimečně házela jakousi iluzi volby ve výběru jedné ze dvou reakcí bez jakéhokoliv významu. Nemusíme si snad hrát na nějaké hardcore RPG-čko, aby si hráč dovedl užít dopad svých rozhodnutí uvnitř uzavřeného světa.
A na konec kdyby chtěl snad někdo mrknout na nějaké screeny z mého playthrough, neboť GoT:DC obsahuje fajnový foto režim, pak prosím zde.
