Závodní hry nikdy nebyly mým oblíbeným videoherním žánrem. Ježdění, soupeření, kupování a vylepšování aut mi vždycky připadalo nudné. Dodnes nechápu, jak tento žánr her může stále někoho bavit. Repetitivní blbosti, ve kterých hráč dělá neustále jedno a to samé. Po dohrání prvního FlatOut jsem se automaticky vrhl na druhý díl, který má být podle zdejších recenzí nejlepším dílem z celé série.

Pro druhý díl slavné závodní série bych použil heslo: „Jezdím a tupě hledím“. Během prvních několika závodů jsem pocítil nepopsatelnou radost, když jsem své protivníky předjel a umístil se na prvním místě. Radost se ale začala proměňovat ve frustraci když jsem zjistil, jak jsou i ostatní závody repetitivní. Ano, párkrát jsem sice skončil na čtvrtém a pátém místě, ale zával vzteku či smutku to ve mně nevyvolalo. Proč s umělou inteligencí soupeřit o prvenství, když na tom stejně nezáleží?

Někdy jsem měl pocit, že místo pokračování prvního FlatOutu hraji ubohý klon série Need for Speed. Mapy se opakují a po několika závodech jsem se je naučil nazpaměť; poznal jsem tak, kde a kdy mám zpomalit či naopak zrychlit. Projíždění známých lokací mě po nějaké chvíli začalo unavovat. Zatáčky jsem vybíral bez problémů a předjíždění ostatních závodníků mi nedělalo problém.

Největším zklamáním je pro mě náročnost hry. První díl byl v mnoha ohledech těžší a závody spolu s protivníky mi dávaly zabrat. Ve druhém díle pro mě závody a protivníci nepředstavují výzvu. Hloupé AI je schopné vyřadit ostatní závodníky z trasy a dovolit mi dosáhnout cíle jako první.  První FlatOut dbal také na to, jak k ovládání přistupujete. Když jste byli opatrní a jezdili moc pomalu, umístili jste se na posledním místě. Když jste naopak jezdili moc rychle a nedávali pozor, rozsekali jste se i o nejmenší překážku, která se ve hře nacházela. Chyběly mi momenty, když jsem špatně zatočil, dostal smyk, auto se zvedlo do vzduchu a já se následně rozsekal. Ve druhém díle to naperu plnou rychlostí do traktoru a výsledek je jen menší škrábnutí a zpomalení. Druhý díl mě nepotrestá za to, když si trať budu zkracovat přes louky a lesy. Když vyjedu z trati, nic se nestane. Normálně mohu pokračovat v jízdě.

Soundtrack je oproti prvnímu dílu zlepšením. Sice mě z písniček nebolela hlava, ale i tak jsem poslouchal něco, co jsem po pár minutách musel vypnout. Některé z nich se dost často opakovaly. Např. 7 Minutes in Heaven od skupiny Fall Out Boy mě doprovázela snad při každém závodě.

FlatOut 2 je u mnoha hráčů videoherním klenotem, na který nedají dopustit. Pro mne tento "klenot" nepřináší do světa her nic nového. Druhý díl této slavné závodní série je nudným a opakujícím se stereotypem, který po první hodině omrzí.