Hodnocená verze - Legendary Edition
Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc užívám, že jí vlastně nechci dohrát. Už jsem skoro zapomněla na tu prázdnotu, která se po dohrání může dostavit. Na posedávání a zírání do prázdna jako Pablo Escobar bohužel nemám tolik času, ale kdybych ho měla, tak bych přesně tohle po dohrání Mass Effectu 3 dělala. Při prvním dohrání, kdy hra vyšla, jsem z toho tolik odvařená nebyla, jelikož konec byl mírně řečeno odfláknutý a nechával za celou trilogií nahořklou pachuť. V Legendary edition je konec notně vylepšený a konečně je to důstojná tečka za epickým Shepardovým dobrodružstvím. Druhým důvodem je má schopnost asi lépe docenit kvality hry, zejména vynikající úroveň scénáře a veškerých textů, budování atmosféry a tempa hry.
Vyústění příběhu alá „Já jsem vám to říkal“ skvěle reflektuje náš reálný svět, kde by se tohle v politické sféře při mimozemské invazi do puntíku opakovalo, a navíc by ještě vzniklo hnutí za práva Reaperů. Nejen hlavní příběhová linka, ale i ty vedlejší jsou úžasně napsané a zakomponované do hry, že mi ani jako vedlejší nepřipadají. Shánění pomoci, kde se dá, v rámci settingu dává naprostý smysl.
Skvěle napsaní společníci bývali biowaří devízou, která bohužel s ME3 skončila (s přivřenejma očima je Cole v Inquistion výjimka potvrzující pravidlo). Jeden je lepší než druhý, jedna hláška je lepší než druhá a největším dilematem je výběr, koho vzít na misi a s kým je kecat na Normandii. Potkávání bývalých společníků krásně hraje na nostalgickou strunu a i slzičky můžou klidně ukápnout při naplňování jejich osudů.
DLC, která jsou součástí edice, jsou povedená a ráda jsem si je konečně zahrála. Pominu-li otázku, jestli měly nebo neměly být už součástí základní hry, tak na nich nemůžu najít v podstatě žádné zápory. Nový parťák je super týpek, Omega fajn akční vyblbnutí, Leviathan nevyužívá svůj maximální potenciál, ale i tak se mi pátrání líbilo a konečně Citadel…od začátku do konce fan service na 200%, ale naprosto super.
Akční pasáže a střílení jsou o něco lepší než v předchozích dílech. Jak samotný gunplay/schopnosti, tak i dávkování nepřátel (Snad kromě nekonečného finálního koridoru, ale tím trpí většina her.). Hraní za Vanguarda bylo neskutečně zábavné a skill Biotic charge, který dává instakill, mi hodně zpříjemnil postup celou hrou.
V podstatě jediná věc, kterou můžu hře vytknout, jsou vesmírné honičky s Reapery. Celá mechanika přivolávání a honění se po galaxii je otravná.
Po druhém dohrání jsem zvedla hodnocení na 100% a těším se, až si zase někdy trilogii sjedu znovu. U Andromedy to nutkání vůbec nepociťuji. Zřejmě indoktrinace….
Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc užívám, že jí vlastně nechci dohrát. Už jsem skoro zapomněla na tu prázdnotu, která se po dohrání může dostavit. Na posedávání a zírání do prázdna jako Pablo Escobar bohužel nemám tolik času, ale kdybych ho měla, tak bych přesně tohle po dohrání Mass Effectu 3 dělala. Při prvním dohrání, kdy hra vyšla, jsem z toho tolik odvařená nebyla, jelikož konec byl mírně řečeno odfláknutý a nechával za celou trilogií nahořklou pachuť. V Legendary edition je konec notně vylepšený a konečně je to důstojná tečka za epickým Shepardovým dobrodružstvím. Druhým důvodem je má schopnost asi lépe docenit kvality hry, zejména vynikající úroveň scénáře a veškerých textů, budování atmosféry a tempa hry.
Vyústění příběhu alá „Já jsem vám to říkal“ skvěle reflektuje náš reálný svět, kde by se tohle v politické sféře při mimozemské invazi do puntíku opakovalo, a navíc by ještě vzniklo hnutí za práva Reaperů. Nejen hlavní příběhová linka, ale i ty vedlejší jsou úžasně napsané a zakomponované do hry, že mi ani jako vedlejší nepřipadají. Shánění pomoci, kde se dá, v rámci settingu dává naprostý smysl.
Skvěle napsaní společníci bývali biowaří devízou, která bohužel s ME3 skončila (s přivřenejma očima je Cole v Inquistion výjimka potvrzující pravidlo). Jeden je lepší než druhý, jedna hláška je lepší než druhá a největším dilematem je výběr, koho vzít na misi a s kým je kecat na Normandii. Potkávání bývalých společníků krásně hraje na nostalgickou strunu a i slzičky můžou klidně ukápnout při naplňování jejich osudů.
DLC, která jsou součástí edice, jsou povedená a ráda jsem si je konečně zahrála. Pominu-li otázku, jestli měly nebo neměly být už součástí základní hry, tak na nich nemůžu najít v podstatě žádné zápory. Nový parťák je super týpek, Omega fajn akční vyblbnutí, Leviathan nevyužívá svůj maximální potenciál, ale i tak se mi pátrání líbilo a konečně Citadel…od začátku do konce fan service na 200%, ale naprosto super.
Akční pasáže a střílení jsou o něco lepší než v předchozích dílech. Jak samotný gunplay/schopnosti, tak i dávkování nepřátel (Snad kromě nekonečného finálního koridoru, ale tím trpí většina her.). Hraní za Vanguarda bylo neskutečně zábavné a skill Biotic charge, který dává instakill, mi hodně zpříjemnil postup celou hrou.
V podstatě jediná věc, kterou můžu hře vytknout, jsou vesmírné honičky s Reapery. Celá mechanika přivolávání a honění se po galaxii je otravná.
Po druhém dohrání jsem zvedla hodnocení na 100% a těším se, až si zase někdy trilogii sjedu znovu. U Andromedy to nutkání vůbec nepociťuji. Zřejmě indoktrinace….
Mass Effect 3: Citadel
Pro: epické ukončení trilogie, příběh, atmosféra, vedlejší questy, společníci, DLC Citadel
Proti: vesmírné honičky s Reapery