Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do čtvrtého dílu, slovy IV. Konkrétně do původní japonské verze na Super Famicom (SNES), kterou jsem opatřil fan-anglickým překladem. Proč zrovna tuto verzi? Za prvé jsem chtěl mít co nejpůvodnější zážitek s co nejpřesnějším překladem (oficiální anglický překlad je totiž místy zavádějící, zamlčující nebo naopak přidává text navíc – pro zevrubný rozbor překladu celé hry klikněte na tento odkaz). A za druhé jsem se chtěl vyhnout cenzuře a zároveň mít přístup do všech tajných lokací ve hře (některé z nich byly v dalších verzích odebrány). No a to celé jsem odehrál na emulátoru SNESu (takže jsem možná hrál to samé, co Ringo).  

A je to skvělý retro zážitek, jen co je pravda. Nejdříve jsem sice nebyl zcela nadšený z té staré pixelaté grafiky, ale jakmile příběh odvyprávěl úvodní část na palubě lodi a v hradu, a já se dostal na mapku světa, už jsem se začal cítit jako doma. A hned první dungeon (Mist cave) na mě zapůsobil tajemnou atmosférou, která mě chytla. Od té chvíle už to šlo dobře. Potěšilo mě, že mi k celému hraní byly pouštěny některé FF melodie, jež znám z pozdějších modernějších dílů série.  

K příběhu asi nemám moc co říct, protože se jedná o dnes již klasický fantasy příběh s formováním skupiny společníků a o porážce velkého zla. Hlavním hrdinou je temný rytíř Cecil, jenž je vyslán na krvelačnou výpravu svým králem. Podivný rozkaz s ještě podivnějším výsledkem, protože Cecil je následně vyhozen z hradu a přeložen jinam. Náklonnost k němu ovšem neztrácí jeho láskyplná Rosa, a ani tím neutrpělo jeho přátelství s rytířem Kainem. Takže Cecil se postupně vydává na velkou výpravu napříč všemi kouty světa, dokonce do jeho hlubin, a pak… prostě ještě někam úplně jinam. Vyjít ta hra dneska, možná by tím otevřeným světem dopadla trošku jako mix Zeldy Tears of the Kingdom a Xenoblade Chronicles 2. No a cestou neustále přichází o společníky, přidávají se noví, a tak pořád dokola. Je to snad poprvé, co jsem zažil takovou kadenci výměn v partě. Ale zhruba se dá určit pevné jádro postav, které více nebo méně zůstává.  

Průběh hry byl vlastně pořád to samé – prolézt dungeon, trochu nabrat levely, hurá do dalšího města, případně nasednout na nový dopravní prostředek. Nemohu říct, že bych se někde výrazněji zaseknul, ale občas jsem nevěděl, kam dál, občas jsem bloudil, občas jsem hledal cestu k truhličkám v sousední místnosti, občas jsem někde zakempil a hrabal levely. Víceméně jsem po většinu času neměl problém se souboji, ale finální dungeon mě pak totálně odvařil a já už měl docela problém se probít přes nějaké minibosse. Pak jsem po delší době zapomněl uložit hru těsně před koncem a najednou jsem byl v závěrečném souboji. Ouha. Do souboje jsem vletěl lehce nepřipravený, ale díky možnosti ukládání pozic emulátoru se mi nakonec podařilo vyhrát spíše díky opakovanému načítání pozic. V podstatě celý ten finální dungeon mi zabral asi půl dne.  

Můj největší obecný problém spočíval ve snaze šetřit manou, protože místa na odpočinek jsou jenom někde a je jich (na můj vkus) málo. Také ústřední soubojová mechanika se stále útočícími monstry na mě byla místy poněkud hektická a někdy jsem úplně nestíhal vybírat ty správné akce, jak jsem nerozhodný. Na druhou stranu nemohu říct, že bych se nudil, vyjma jisté repetitivnosti v grindování a v četnosti náhodných soubojů (ale pokud to srovnám třeba s Arabian Knights: Sabaku no Seirei ou, pak FFIV je na tom pořád trochu lépe).  

Velmi mě zaujala skrytá místnost vývojářského studia, kde všichni tvůrci jsou vyobrazeni jako nějaké postavičky ze hry, s nimiž se dá konverzovat, dokonce lze s nimi také svádět symbolické souboje s hláškami (občas docela vtipné). Z poličky jsem jim ukradl Ecchi no Hon, což tedy překladatel humorně přeložil jako Playboy. Takže je to ještě aspoň o level výš, než co jsem zažil studio Game Freak v Pokémonech.  

Nakonec jsem rád, že jsem si zase jednou zahrál nějakou starší FF. Trvalo mi to něco kolem 26 hodin a navštívil jsem řadu zajímavých lokací, i když ta městečka už mi v jednu chvíli přišla jedno jako druhé. Dungeony jsou taky většinou jen nějaké jeskyně, ale bavilo mě vyzobávání truhliček (ribbony pro mě byly ve výsledku zbytečné). Jo, a zase je tu omezený inventář. Doporučuji mít u sebe stále předměty na vyvolání Fat Chocoba (externí úložiště). Proč se, hrome, dělají omezené inventáře?
Finální souboj jsem končil v rozmezí levelů 48-51, SNES verze ale postrádá post game obsah. Tak jsem tedy zvědavý na pokračování hry v dodatečných titulech.  

Herní výzva 2024 – 2. Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje (Hardcore)