Strategie nejsou mým hraným a oblíbeným žánrem, pokud nejde o zabíjení mimozemšťanů v tahových soubojích, takže bych mohla napočítat strategické hry, které jsem dohrála až do úplného konce, na prstech jedné ruky. I přes to jsem zkusila spustit Frostpunk, který mě lákal svým tématem a žánr hry byl pro mě překážkou, proč jsem se k němu nedostala dříve. Naštěstí jsou strategické možnosti dle mého ve Frostpunku notně ořezané a zjednodušené, takže i pro mě, koho zrovna nebaví ve hrách něco budovat, byla hra přístupná.
Frostpunk je hra o beznaději, umírání a smrti a člověk by si mohl říci, že se ho osudy těch nebohých lidí plahočících se v závěji sněhu v teplotách hluboko pod bodem mrazu dotknou. Že možná sám bude cítit beznaděj a dolehne na něho tíha této bezvýchodné situace. Ovšem ve mně se, jak jsem viděla body, které mi hra uložila, že je musím splnit, probudil nějaký vnitřní sociopat a tyto body se prostě musely i přes mrtvoly splnit. Takže jsem na své poddané křičela, ať laskavě nežerou, neboť to jídlo budeme potřebovat odeslat do Manchesteru. Nad jejich požadavky, které na mě vyskočily na obrazovce, jsem často jen zasyčela "Co zase chtějí." Vrcholem pak bylo, když jsme měli ustát silný nápor bouře, naše městečko odolávalo absurdním teplotám, já měla oči přikované na naskakující uhlí, které přes den vykutali poddaní tak, aby se přes noc spotřebovalo. Do toho přišel z dolů požadavek, že nemohou pracovat v takových podmínkách, takže chtějí zůstat doma a výroba uhlí klesne o 80 %. Nad takovou pitomostí jsem se jen zasmála a nechala je tam dřít dál. Pokud umřou, nahradí je jiní, však těch lidí mám k dispozici ještě hodně.
Takže to byla zábava a bylo pro mně těžké to přestat hrát. Bavilo mě vyvíjet nové technologie, podepisovat různé zákony, slibovat hory doly a splnit jen ty hory a snažit se být efektivní, co se výroby týče. Užívala jsem si okamžiky, kdy ke konci scénáře se objevily nové podmínky a já musela tak narychlo zvýšit produkci něčeho o stovky procent. Samozřejmě jsem nejdříve neuspěla hned, protože jsem nevěděla, co mě čeká, ale s každým dalším rozehráním, jak jsem do toho nořila hlouběji, to bylo lepší a lepší a poslední dva scénáře už mi vyšly na poprvé.
Hru jsem hrála na konzoli a musím vývojáře pochválit za to, jak dobře se mi hra s ovladačem ovládala, což není zrovna u strategických her samozřejmé. Jen bych uvítala, kdyby hra měla více vizuálních nápověd na obrazovce, jak se co ovládá a co které tlačítko dělá, abych se to nemusela metodou pokus omyl sama učit. Že mohu zobrazit okna vyskakující vlevo stisknutím analogu, kde jsou i důležitá tutoriálová okna, jsem si musela najít na internetu. Ale když už jsem se to naučila, tak se mi hra ovládala snadno. Jediným problémem pro mě bylo označit generátor, kdy bylo třeba nejspíše najet páčkou do určitého místa, abych si mohla otevřít jeho nabídku.
Samozřejmě musím podtrhnout skvělý soundtrack, který celé hře dodával atmosféru, jakou bych v tomto post-apo světě čekala.
Frostpunk je hra o beznaději, umírání a smrti a člověk by si mohl říci, že se ho osudy těch nebohých lidí plahočících se v závěji sněhu v teplotách hluboko pod bodem mrazu dotknou. Že možná sám bude cítit beznaděj a dolehne na něho tíha této bezvýchodné situace. Ovšem ve mně se, jak jsem viděla body, které mi hra uložila, že je musím splnit, probudil nějaký vnitřní sociopat a tyto body se prostě musely i přes mrtvoly splnit. Takže jsem na své poddané křičela, ať laskavě nežerou, neboť to jídlo budeme potřebovat odeslat do Manchesteru. Nad jejich požadavky, které na mě vyskočily na obrazovce, jsem často jen zasyčela "Co zase chtějí." Vrcholem pak bylo, když jsme měli ustát silný nápor bouře, naše městečko odolávalo absurdním teplotám, já měla oči přikované na naskakující uhlí, které přes den vykutali poddaní tak, aby se přes noc spotřebovalo. Do toho přišel z dolů požadavek, že nemohou pracovat v takových podmínkách, takže chtějí zůstat doma a výroba uhlí klesne o 80 %. Nad takovou pitomostí jsem se jen zasmála a nechala je tam dřít dál. Pokud umřou, nahradí je jiní, však těch lidí mám k dispozici ještě hodně.
Takže to byla zábava a bylo pro mně těžké to přestat hrát. Bavilo mě vyvíjet nové technologie, podepisovat různé zákony, slibovat hory doly a splnit jen ty hory a snažit se být efektivní, co se výroby týče. Užívala jsem si okamžiky, kdy ke konci scénáře se objevily nové podmínky a já musela tak narychlo zvýšit produkci něčeho o stovky procent. Samozřejmě jsem nejdříve neuspěla hned, protože jsem nevěděla, co mě čeká, ale s každým dalším rozehráním, jak jsem do toho nořila hlouběji, to bylo lepší a lepší a poslední dva scénáře už mi vyšly na poprvé.
Hru jsem hrála na konzoli a musím vývojáře pochválit za to, jak dobře se mi hra s ovladačem ovládala, což není zrovna u strategických her samozřejmé. Jen bych uvítala, kdyby hra měla více vizuálních nápověd na obrazovce, jak se co ovládá a co které tlačítko dělá, abych se to nemusela metodou pokus omyl sama učit. Že mohu zobrazit okna vyskakující vlevo stisknutím analogu, kde jsou i důležitá tutoriálová okna, jsem si musela najít na internetu. Ale když už jsem se to naučila, tak se mi hra ovládala snadno. Jediným problémem pro mě bylo označit generátor, kdy bylo třeba nejspíše najet páčkou do určitého místa, abych si mohla otevřít jeho nabídku.
Samozřejmě musím podtrhnout skvělý soundtrack, který celé hře dodával atmosféru, jakou bych v tomto post-apo světě čekala.
