Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání konečně dostal, nestačil jsem se divit, co se Arkane Studios povedlo stvořit za klenot. Stealth akcí, případně her, které alespoň nějaké tyto prvky obsahují, jsem hrál poměrně dost a v tomto ohledu nedám dopustit především na sérii Splinter Cell. Dishonored se však od ostatních značně liší svým zasazením, schopnostmi hlavní postavy, ale také tím, že Rambo styl automaticky neznamená rychlou smrt. Že si tak někdy zahraji pokračování Zneuctěného bylo pravděpodobnější, než že zítra vyjde slunce, a ten čas nastal letos.

Jelikož jsem měl Corva zmáknutého, zkusil jsem si, jaké to je v kůži císařovny Emily. Několik schopností je stejných nebo podobných, ale tak půlka je zcela odlišná. Nejvíce mě bavilo Domino, což je spojení až čtyř nepřátel najednou, jimž se stane stejná věc, kterou provedu jednomu z nich. To jsem si vylepšil ze všeho nejdříve a po Blinku respektive Far Reach jsem ho používal nejčastěji. Z aktivních schopností ještě stojí za zmínku Dark Vision a zbytek nalezených run jsem rval do pasivních vlastností podporujících mou hbitost nebo umožňující výrobu vlastních kostěných amuletů, kterou jsem ve výsledku ani nevyužil.

Byl jsem hodně zvědavý na svého oblíbence Pedra Pascala, který zde namluvil Paola, jakožto prozatím jeho jedinou herní postavu. Podařilo se mi ho však ve čtvrté misi složit dříve, než stačil něco říci. Naštěstí se poté objevil ještě v jedné misi, kde jsem stál před rozhodnutím, ke které ze dvou frakcí se přidat. Díky Pedrovi, respektive Paolovi nebylo co řešit a vrchní vševidoucí zanedlouho ležel v bezvědomí na jeho baru, avšak nikoli zpitý do němoty, ale mírně přidušený. Z misí se mi nejvíce líbila právě ta čtvrtá, a především pak mechanický dům Kirina Jindoshe, který šlo různě přeskládávat. I když časohrátky o tři mise později také nebyly špatné, mechanický dům vede.

Líbily se mi také menší detaily, jako že se Mortimer Ramsey, který byl v první misi omráčený a zavřený v mé tajné komnatě, objevil i v misi poslední, akorát byl zkamenělý a sepsal deník, kde zmiňoval, jak by se rád ze svého vězení co nejdříve dostal. Na vyšší obtížnosti si dokonce nepřátelé všímají svých mizejících parťáků, otevřených dveří nebo hlasitějších zvuků, což se hodilo na jejich přilákání tam, kam jsem zrovna chtěl. To vyhovovalo mému nesmrtícímu postupu a mimo nuly na kontě zabití mě za celou dobu také nikdo nespatřil.

U herních sérií se nemohu vyvarovat srovnávání a zde tomu nebude jinak. Hudba mi oproti jedničce sedla daleko méně, a i když zpívající dvojice byly vcelku dobré, na song Drunken Whaler se nechytalo vůbec nic. Stejně tak se vytratila ponurá atmosféra, kterou navozovalo především temnější a špinavější město Dunwall spolu s přemnoženými krysami šířícími morovou nákazu, ale oceňuji krvavé mouchy, vyskytující se v teplejších oblastech, kam patří Karnaka. Už přesně nevím, jak to bylo v prvním díle, ale nepamatuji si do očí bijící okrádání, které nikdo neřeší, a v podřepu si tak vesele mohu obrat civilisty, když na mě při tom jejich spoluobčané zírají snad ze dvou metrů.

Čarodějky mi hodně sedly v rozšíření prvního dílu The Brigmore Witches, ale tady jsem je tolik nemusel a téměř stejná lest k porážce Delilah, jakou použil Daud, ke zlepšení dojmu také zrovna dvakrát nepomohla. Poslední řádky mohou vést k mylnému dojmu, že bych se snad u hraní Dishonored 2 moc nebavil a spíše jsem si většinu herní doby jen stěžoval. Opak je však pravdou. Vůbec nejde o špatnou hru a jistě někdy zkusím ještě minimálně jeden průchod s Corvem, avšak jednička je v mých očích o něco lepší, a tak to nejspíše i zůstane.