Afterimage je v mnohém klasická metroidvanie, která hezky vypadá a dobře zní, hráč postupně nabírá spoustu schopností během celkem rozsáhlého příběhu s množstvím dialogů a postav – ale bohužel se to celé nehraje úplně skvostně.

Kámen úrazu spočívá v klíčovém atributu tohoto typu her, a sice designu herního světa. Což o to, tvůrci se rozmáchli a připravili okolo dvaceti nejrůznějších prostředí, vesměs pěkně vykreslených. Problém je, že tyto lokace spolu moc „nemluví“, jsou propojeny spíše sporadicky a výsledkem je roztahaná mapa s nepříliš logickým layoutem (asi podobně jako v Dark Souls 2).

V důsledku nepříliš promyšleného a málo komplexního designu nefungují ani zkratky, nutné to koření každé dobré metroidvanie. Naštvou, když na ně narazíte z druhé strany, ale když je otevřete, tak nakonec ani moc nepomohou a nepřinesou tu správnou radost.

Ve hře jsem strávil asi 23 hodin a přibližně tolikrát jsem i zemřel. Opravdu nejsem geniální plošinkář a souboje z bossy (kterých je tu požehnaně) obyčejně nedávám na poprvé, ovšem na normální obtížnost po vás hra až na pár míst nevyžaduje nijak zvláštní úsilí. A jsem za to rád, protože kdyby mě hra měla ještě frustrovat vysokou obtížností, zcela určitě bych ji nedohrál (na rozdíl třeba od Ender Lilies) – nepomohl by tomu ani příběh, který jsem trochu sledoval snad jen skrze dialogy, různě poházené logy jsem ignoroval (protože tento styl vyprávění mi většinou tvoří mžitky) a celkově mě neurazil, ale ani bych jej neuměl celistvě odvyprávět.

Celkově je to taková rutinní metroidvanie: občas na chvíli zaujme pěknou lokací, ale většinu času bezmyšlenkovitě jedete, ať už to máte za sebou.