Reboot téhle slavné série je pro mě rebootem rozporů. Už u prvního dílu jsem měl až nezdravě často pocit, že hra tak úplně neví, čím chce být a ve dvojce se tenhle pocit jenom prohlubuje.
Chce být Wolfenstein II: The New Colossus vážnou hrou nebo totální karikaturou? Chce být příběhovým walking simulátorem s důrazem na imerzi a nebo klasickou doomovkou? Chce být stealth akcí nebo výbušnou akční hrou? Problém je, že tenhle Wolfenstein chce dělat tolik věcí naráz, až nakonec pořádně nefunguje ani jedna. Na walking sim to má moc rychlý pohyb a hodně akce. Na doomovku to ale nemá vůbec žádné tempo a je to plné prostojů, které se skládají z příběhových cutscén a čumákování po neakčních lokacích. Další věc, kterou jsem jednoduše absolutně nepochopil, je design decision ohledně collectiblů. Ty tvůrci hry neváhali rozházet úplně všude mezi munici a další haraburdí, což ze hry dělá, pokud je hráč chce opravdu poctivě vysbírat, naprosto nechutný pixelhunting. Ať už vás k jejich sbírání nutí vaše OCD nebo ne, pod collectibly se často skrývají docela zajímavé lore rozšiřující texty, které je škoda minout.
Jestli něco dvojka dělá dobře a oproti předchozímu dílu se dočkalo zlepšení, tak je to gunplay. A je strašná škoda, že se hra nezaměřuje výhradně na něj, namísto nemastného neslaného stealthu. Ten je, pravda, volitelný, ale opět, hra tak trochu tlačí do toho, aby jej hráč využíval, protože si jím, resp. tichou likvidací velitelů, odemyká hinty ke collectiblům. A kromě toho, bez kradmého postupu lze přijít o množství zajímavých či alespoň vtipných rozhovorů mezi hlídkujícími vojáky. Tak či onak, přestřelky jsem si užíval a je škoda, že run and gun mechaniky jsem si nejvíce užil v závěru hry, kdy začalo konečně trochu přituhovat, a poté v endgame contentu, kde hra nebyla přerušována cutscénami.
K příběhu se dá říct jen to, že je prakticky o ničem. První polovina se ještě jakž takž snaží tvářit vážně, byť filozofující Blažek působí spíš nechtěně úsměvně. V půlce druhé, kdy si hlavní hrdina vyřeší daddy issues a podlomené zdraví, se to zvrhne do úplné parodie. Nechápejte mě špatně, cutscény jako takové jsem si vyloženě užíval. Mají, podobně jako v jedničce, dialogovou dravost, skvělou choreografii a postavy, které reagují velmi nepředvídatelně. Ale z hlediska gradace to moc nefunguje a najednou hra uprostřed skončí. Ten svět a jeho lore je nevyužitý až běda.
Pořádného upgradu se dočkala i vizuální stránka. Problémy s doskakováním textur sice úplně nezmizely, ale dvojka je z hlediska art designu a čistoty vizuálu o pořádný kus dále. Lokace jsou, až na pár nedodělků tu a tam, krásně detailní a to zejména interiéry, které navozují skvělou future retro atmosféru. Jen škoda, že minimálně v případě ústředního hubu, není prostředí více interaktivní. Z hlediska designu levelů je ale druhý Wolfenstein vyloženě průměrný, levely jsou krátké a wow momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Tvůrci se navíc snaží natáhnout herní dobu recyklací lokací a zhruba od půlky hry začnou hráče v rámci vedlejších misí a lovení Uberkommandantů posílat do již projitých map. Why...
Jednoduše, nemohu se zbavit jistého pocitu zklamání. Fakt bych ocenil, kdyby se tvůrci vyprdli na všechny ty "vylepšováky" a nechali střílečku být střílečkou. Rychlou, lineární, napínavou, podobně jako byl svého času král králů Return to Castle Wolfenstein, který jsem mnohokrát dohrál a ještě si jej na rozdíl od The New Colossus určitě někdy zopáknu.
Chce být Wolfenstein II: The New Colossus vážnou hrou nebo totální karikaturou? Chce být příběhovým walking simulátorem s důrazem na imerzi a nebo klasickou doomovkou? Chce být stealth akcí nebo výbušnou akční hrou? Problém je, že tenhle Wolfenstein chce dělat tolik věcí naráz, až nakonec pořádně nefunguje ani jedna. Na walking sim to má moc rychlý pohyb a hodně akce. Na doomovku to ale nemá vůbec žádné tempo a je to plné prostojů, které se skládají z příběhových cutscén a čumákování po neakčních lokacích. Další věc, kterou jsem jednoduše absolutně nepochopil, je design decision ohledně collectiblů. Ty tvůrci hry neváhali rozházet úplně všude mezi munici a další haraburdí, což ze hry dělá, pokud je hráč chce opravdu poctivě vysbírat, naprosto nechutný pixelhunting. Ať už vás k jejich sbírání nutí vaše OCD nebo ne, pod collectibly se často skrývají docela zajímavé lore rozšiřující texty, které je škoda minout.
Jestli něco dvojka dělá dobře a oproti předchozímu dílu se dočkalo zlepšení, tak je to gunplay. A je strašná škoda, že se hra nezaměřuje výhradně na něj, namísto nemastného neslaného stealthu. Ten je, pravda, volitelný, ale opět, hra tak trochu tlačí do toho, aby jej hráč využíval, protože si jím, resp. tichou likvidací velitelů, odemyká hinty ke collectiblům. A kromě toho, bez kradmého postupu lze přijít o množství zajímavých či alespoň vtipných rozhovorů mezi hlídkujícími vojáky. Tak či onak, přestřelky jsem si užíval a je škoda, že run and gun mechaniky jsem si nejvíce užil v závěru hry, kdy začalo konečně trochu přituhovat, a poté v endgame contentu, kde hra nebyla přerušována cutscénami.
K příběhu se dá říct jen to, že je prakticky o ničem. První polovina se ještě jakž takž snaží tvářit vážně, byť filozofující Blažek působí spíš nechtěně úsměvně. V půlce druhé, kdy si hlavní hrdina vyřeší daddy issues a podlomené zdraví, se to zvrhne do úplné parodie. Nechápejte mě špatně, cutscény jako takové jsem si vyloženě užíval. Mají, podobně jako v jedničce, dialogovou dravost, skvělou choreografii a postavy, které reagují velmi nepředvídatelně. Ale z hlediska gradace to moc nefunguje a najednou hra uprostřed skončí. Ten svět a jeho lore je nevyužitý až běda.
Pořádného upgradu se dočkala i vizuální stránka. Problémy s doskakováním textur sice úplně nezmizely, ale dvojka je z hlediska art designu a čistoty vizuálu o pořádný kus dále. Lokace jsou, až na pár nedodělků tu a tam, krásně detailní a to zejména interiéry, které navozují skvělou future retro atmosféru. Jen škoda, že minimálně v případě ústředního hubu, není prostředí více interaktivní. Z hlediska designu levelů je ale druhý Wolfenstein vyloženě průměrný, levely jsou krátké a wow momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Tvůrci se navíc snaží natáhnout herní dobu recyklací lokací a zhruba od půlky hry začnou hráče v rámci vedlejších misí a lovení Uberkommandantů posílat do již projitých map. Why...
Jednoduše, nemohu se zbavit jistého pocitu zklamání. Fakt bych ocenil, kdyby se tvůrci vyprdli na všechny ty "vylepšováky" a nechali střílečku být střílečkou. Rychlou, lineární, napínavou, podobně jako byl svého času král králů Return to Castle Wolfenstein, který jsem mnohokrát dohrál a ještě si jej na rozdíl od The New Colossus určitě někdy zopáknu.
Pro: gunplay, postavy, humor, art design, technicky perfektní
Proti: hra neví, čím chce být; nulové tempo, nulová gradace, slabý příběh, divné design decisions, které ředí dravou akci zbytečnostmi