Je mi líto, ale tohle je prostě strašně málo. Již před vydáním jsem dost pochyboval, že Famfrpál sám o sobě stačí na samostatnou (kvalitní) hru. Výsledek v podobě Quidditch Champions potvrdil, že nestačí.
Samotná hratelnost není vymyšlena špatně. Ze hry zmizel jeden odrážeč a chycená Zlatonka nyní automaticky nekončí zápas. Je za ni navíc „jen“ 30 bodů a v každém sedmiminutovém utkání ji lze chytit přesně dvakrát. Jinak jde o Famfrpál víceméně v podobě, jak jej známe z knižní předlohy či filmů. Role ve hře jsou tedy čtyři a až na útočníky je každá reprezentována přesně jedním hráčem. V multiplayeru se každý ze tří spoluhráčů zhostí jednoho z útočníků a poté brankáře, odrážeče, či chytače. Není úplně překvapením, že za brankáře nechce hrát nikdo a tato role je skoro vždy volná jako poslední. Ve hře pro jednoho hráče se mezi jednotlivými rolemi přepíná. Zbytek týmu celkem zdatně ovládá umělá inteligence a na nižší obtížnosti se klidně může stát, že váš tým s vylepšenými košťaty vyhraje, i kdybyste po celých sedm minut létali se svojí postavou do zdi.
Co vypadá jako výborná zábava na papíře v knize, ve virtuální podobě zase takový odvaz není. Pravidla Famfrpálu nejsou až tak komplexní a hra mne i přes slibný start začala nudit hned první den hraní. Autorům se toho prostě nepodařilo vymyslet dostatek, aby pozornost hráče udrželi po delší dobu než pár hodin (otázka, jestli to je vůbec možné). Aréna je jasně daná a není zde prostor pro jiné než vizuální odchylky v okolí. Vůbec nepomáhají i opakující se repliky jak soupeřů tak komentátorů. Hra nabízí ubohé tři turnaje, přičemž v základní fázi můžete vesele všechno prohrát, vůbec na tom až do semifinále a finále (v případě světového turnaje ještě čtvrtfinále) nezáleží. Podle popisků by měl takový Zmijozel hrát trochu jinak než řekněme Havraspár. V praxi jsem to ale nic zásadního nezpozoroval.
Vyjma pár turnajů a multiplayeru už hra vlastně nenabízí nic, co by stálo za zmínku. Na začátku vás přinutí vytvořit si postupně sedm postav v relativně omezeném editoru. Za nasbírané zlaťáky si můžete na postavičku pořídit čepici, koupit jí kouzelnickou hůlku (kterou pak není prakticky nikdy vidět), nebo zajistit, aby ten který útočník vypadal třeba jako Hermiona. Schopnosti jsou samozřejmě totožné a já vlastně neviděl důvod, proč si v editoru upravenou postavu nahrazovat skinem některým ze zajetých charakterů univerza Harryho Pottera. Vytvořené hráče úplně nesmyslně nelze pojmenovat (hlavně, že si můžeme vybrat z více než dvou pohlaví, že?).
Harry Potter: Quidditch Champions je tak hra s ok hratelností a velmi mdlým obsahem. Naštěstí hned po vydání zamířila do PS Plus. Hráčů, co za pár hodin relativně průměrné a stále stejné zábavy vyplázli sedm stovek, upřímně lituji. Být Famfrpál v této podobě obsažený v Hogwarts Legacy, šlo by o vítané zpestření hry, kde by šlo strávit pár opravdu fajn chvil. Na samostatnou hru je všeho ve hře hrozně málo.
Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 7. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Samotná hratelnost není vymyšlena špatně. Ze hry zmizel jeden odrážeč a chycená Zlatonka nyní automaticky nekončí zápas. Je za ni navíc „jen“ 30 bodů a v každém sedmiminutovém utkání ji lze chytit přesně dvakrát. Jinak jde o Famfrpál víceméně v podobě, jak jej známe z knižní předlohy či filmů. Role ve hře jsou tedy čtyři a až na útočníky je každá reprezentována přesně jedním hráčem. V multiplayeru se každý ze tří spoluhráčů zhostí jednoho z útočníků a poté brankáře, odrážeče, či chytače. Není úplně překvapením, že za brankáře nechce hrát nikdo a tato role je skoro vždy volná jako poslední. Ve hře pro jednoho hráče se mezi jednotlivými rolemi přepíná. Zbytek týmu celkem zdatně ovládá umělá inteligence a na nižší obtížnosti se klidně může stát, že váš tým s vylepšenými košťaty vyhraje, i kdybyste po celých sedm minut létali se svojí postavou do zdi.
Co vypadá jako výborná zábava na papíře v knize, ve virtuální podobě zase takový odvaz není. Pravidla Famfrpálu nejsou až tak komplexní a hra mne i přes slibný start začala nudit hned první den hraní. Autorům se toho prostě nepodařilo vymyslet dostatek, aby pozornost hráče udrželi po delší dobu než pár hodin (otázka, jestli to je vůbec možné). Aréna je jasně daná a není zde prostor pro jiné než vizuální odchylky v okolí. Vůbec nepomáhají i opakující se repliky jak soupeřů tak komentátorů. Hra nabízí ubohé tři turnaje, přičemž v základní fázi můžete vesele všechno prohrát, vůbec na tom až do semifinále a finále (v případě světového turnaje ještě čtvrtfinále) nezáleží. Podle popisků by měl takový Zmijozel hrát trochu jinak než řekněme Havraspár. V praxi jsem to ale nic zásadního nezpozoroval.
Vyjma pár turnajů a multiplayeru už hra vlastně nenabízí nic, co by stálo za zmínku. Na začátku vás přinutí vytvořit si postupně sedm postav v relativně omezeném editoru. Za nasbírané zlaťáky si můžete na postavičku pořídit čepici, koupit jí kouzelnickou hůlku (kterou pak není prakticky nikdy vidět), nebo zajistit, aby ten který útočník vypadal třeba jako Hermiona. Schopnosti jsou samozřejmě totožné a já vlastně neviděl důvod, proč si v editoru upravenou postavu nahrazovat skinem některým ze zajetých charakterů univerza Harryho Pottera. Vytvořené hráče úplně nesmyslně nelze pojmenovat (hlavně, že si můžeme vybrat z více než dvou pohlaví, že?).
Harry Potter: Quidditch Champions je tak hra s ok hratelností a velmi mdlým obsahem. Naštěstí hned po vydání zamířila do PS Plus. Hráčů, co za pár hodin relativně průměrné a stále stejné zábavy vyplázli sedm stovek, upřímně lituji. Být Famfrpál v této podobě obsažený v Hogwarts Legacy, šlo by o vítané zpestření hry, kde by šlo strávit pár opravdu fajn chvil. Na samostatnou hru je všeho ve hře hrozně málo.
Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 7. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
EA Sports UFC 4
Pro: Hratelnost je ok (ale rychle se omrzí); přiměřená délka utkání; slušný spád
Proti: Málo obsahu a ten co zde je, není nic moc; repliky postav i komentář se velmi brzy opakuje; nulová motivace pokračovat hraní již po pár hodinách