První díl Metal Gear Solid série je pro mě důležitým mezníkem ve vnímání videoher. Koncem 90. let byla moje zkušenost s hrami jen prostřednictvím televizních her pořízených z vietnamské tržnice. Rodiče mě vytáhli na nákup oblečení, jehož neustále zkoušení mě nijak nebavilo a jediným lákadlem bylo vyhlížet žluté kazetky, jejichž obal ne vždy čitelně reflektoval danou hru. Vlastně většinu her bych mohl popsat stylem: Postavička chodí zleva doprava, cestou střílí nebo skáče po nepřátelích a na konci úrovně nebo série úrovní čeká nějaký ten boss. Konec. Další level. Tentokrát vodní level. Bylo jednodušší pojmenovávat názvy úrovní podle toho, kde se odehrávají. Vodní level. Ohnivý level. Podzemní level.
MGS jsem viděl poprvé při jedné návštěvě kamaráda ze základy, který vlastnil jako jeden z mála lidí v okolí PS1 a pořádal hromadné turnaje v hraní NHLka. Okamžitě mě pohltil onen filmový styl a snímání postavy z ptačí perspektivy, kde se kamera natočí, když se opře o zeď a jako by nahlíží za roh na nepřátele. Problémem však byla bariéra v podobě anglického jazyka a tak jsme zůstali uvěznění v “podzemním” levlu, aniž bychom tušili, že stačí počkat, až přijede výtah a můžeme pokračovat dále.
Naštěstí hra obsahuje sérii virtuálních misí, jejichž náplň je už přímočařejší. Dostat se z bodu A do bodu B a nebýt zpozorován vojáky. Zkrátka, klasická hra na schovávanou. Až o nějaký pátek a desítek hodin angličtiny později jsem mohl docenit i příběhovou stránku. Hlavnímu příběhu předchází i briefing v podobě sérii video pásek osvětlující cíl mise, které se dají spustit samostatně z hlavního menu a dodávají potřebný kontext. Obsazení základny, únos důležitých osob, hrozba v podobě jaderného útoku. Má to ten správný nádech akčního blockbusteru z 90. let ve stylu Mission Impossible nebo Smrtonosné pasti. Vše doplněno o záporáky, které mají kódové označení jako Sniper Wolf, Decoy Octopus a popisem se blíží těm klasickým bossům z “kazetkových her”. Dokonce i jejich střety připomínají klasiky jako Ninja Turtles nebo Castlevanii, kdy se během boje pohybují v naskriptovaných smyčkách a vyhlížíte jejich slabinu. Rozdíl je však v podání příběhu a jejich zakomponování. Každá postava má svou prokreslenou osobnost, motivaci proč proti vám bojovat, až je vám i skoro líto je porazit. Hlavní příběh není jen tím typickým filmovým béčkem, ale poukazuje i na hrozby jaderného konfliktu.
Hratelnostně je hra podobná oněm virtuálním misím, okořeněna příběhovou částí s několika akčními pasážemi, aby to nebylo jen o tom plížení. Co se fakt povedlo je zasazení na aljašskou základnu a vtisknout ji uvěřitelnost, jelikož ji prolézáte celou a snažíte se najít, kde se skrývájí rukojmí a taky titulární zbraň hromadného ničení - Metal Gear.
Letos jsem se rozhodl hrát celou hru na Extrem obtížnost a získat Big Boss hodnocení. Podmínkou je dokončit hru pod tři hodiny, zabít méně než 25 nepřátel, použít maximálně jeden léčivý předmět, spustit 4 a méně poplachů a nepoužít continue. Za největší výhodu jsem považoval mít možnost uložit hru až 80 krát, což mi umožnilo prakticky ukládat po průchodu každého kratšího segmentu. Nakonec tohle mě málem i stálo porušení tří hodinového limitu, jelikož do celkového času se počítají veškeré konverzace i filmečky. Filmečky se dají přeskočit, až na pár výjimek a samožné ukládání taky stojí pár vteřin. Nakonec před bojem s Metal Gearem jsem měl odehráno 2 hodiny a 30 minut a věděl jsem, že budou následovat tři nepřeskočitelné pasáže. Bylo to těsné a neuložit hru celkem 47 krát, dohrál bych v lepším čase než 2 hodin a 56 minut.
Samotný průchod základnou a vyhýbání se vojákům nebyl složitý. Naštěstí herní mechaniky fungují, jak v divadelní hře a všichni vojáci chodí stejně po daných cestičkách a lze se jim snadno vyhnout. Největší problém jsem měl s dvěma boss fighty. Tank - nedařilo se mi k němu přiblížit. Začátek boje zahajuje několika výstřely z kanónu. Druhým byl pak souboj s Ninjou, kdy hit boxy ne zcela fungují fér a nebyl jsem schopný ho zasáhnout.
Jako nepříjemnou podpásovkou pak bylo doplňování životů nebo teda absence doplnění. Po každém boss fightu se zvýší Snakeovo celkové zdraví a zároveň se i automaticky doplní veškeré životy, tohle neplatí pro Extrem obtížnost. Vyléčení nastane až ve třech příběhových momentech v druhé půlce hry.
Dohráno na emulátoru s RetroAchievementy.
MGS jsem viděl poprvé při jedné návštěvě kamaráda ze základy, který vlastnil jako jeden z mála lidí v okolí PS1 a pořádal hromadné turnaje v hraní NHLka. Okamžitě mě pohltil onen filmový styl a snímání postavy z ptačí perspektivy, kde se kamera natočí, když se opře o zeď a jako by nahlíží za roh na nepřátele. Problémem však byla bariéra v podobě anglického jazyka a tak jsme zůstali uvěznění v “podzemním” levlu, aniž bychom tušili, že stačí počkat, až přijede výtah a můžeme pokračovat dále.
Naštěstí hra obsahuje sérii virtuálních misí, jejichž náplň je už přímočařejší. Dostat se z bodu A do bodu B a nebýt zpozorován vojáky. Zkrátka, klasická hra na schovávanou. Až o nějaký pátek a desítek hodin angličtiny později jsem mohl docenit i příběhovou stránku. Hlavnímu příběhu předchází i briefing v podobě sérii video pásek osvětlující cíl mise, které se dají spustit samostatně z hlavního menu a dodávají potřebný kontext. Obsazení základny, únos důležitých osob, hrozba v podobě jaderného útoku. Má to ten správný nádech akčního blockbusteru z 90. let ve stylu Mission Impossible nebo Smrtonosné pasti. Vše doplněno o záporáky, které mají kódové označení jako Sniper Wolf, Decoy Octopus a popisem se blíží těm klasickým bossům z “kazetkových her”. Dokonce i jejich střety připomínají klasiky jako Ninja Turtles nebo Castlevanii, kdy se během boje pohybují v naskriptovaných smyčkách a vyhlížíte jejich slabinu. Rozdíl je však v podání příběhu a jejich zakomponování. Každá postava má svou prokreslenou osobnost, motivaci proč proti vám bojovat, až je vám i skoro líto je porazit. Hlavní příběh není jen tím typickým filmovým béčkem, ale poukazuje i na hrozby jaderného konfliktu.
Hratelnostně je hra podobná oněm virtuálním misím, okořeněna příběhovou částí s několika akčními pasážemi, aby to nebylo jen o tom plížení. Co se fakt povedlo je zasazení na aljašskou základnu a vtisknout ji uvěřitelnost, jelikož ji prolézáte celou a snažíte se najít, kde se skrývájí rukojmí a taky titulární zbraň hromadného ničení - Metal Gear.
Letos jsem se rozhodl hrát celou hru na Extrem obtížnost a získat Big Boss hodnocení. Podmínkou je dokončit hru pod tři hodiny, zabít méně než 25 nepřátel, použít maximálně jeden léčivý předmět, spustit 4 a méně poplachů a nepoužít continue. Za největší výhodu jsem považoval mít možnost uložit hru až 80 krát, což mi umožnilo prakticky ukládat po průchodu každého kratšího segmentu. Nakonec tohle mě málem i stálo porušení tří hodinového limitu, jelikož do celkového času se počítají veškeré konverzace i filmečky. Filmečky se dají přeskočit, až na pár výjimek a samožné ukládání taky stojí pár vteřin. Nakonec před bojem s Metal Gearem jsem měl odehráno 2 hodiny a 30 minut a věděl jsem, že budou následovat tři nepřeskočitelné pasáže. Bylo to těsné a neuložit hru celkem 47 krát, dohrál bych v lepším čase než 2 hodin a 56 minut.
Samotný průchod základnou a vyhýbání se vojákům nebyl složitý. Naštěstí herní mechaniky fungují, jak v divadelní hře a všichni vojáci chodí stejně po daných cestičkách a lze se jim snadno vyhnout. Největší problém jsem měl s dvěma boss fighty. Tank - nedařilo se mi k němu přiblížit. Začátek boje zahajuje několika výstřely z kanónu. Druhým byl pak souboj s Ninjou, kdy hit boxy ne zcela fungují fér a nebyl jsem schopný ho zasáhnout.
Jako nepříjemnou podpásovkou pak bylo doplňování životů nebo teda absence doplnění. Po každém boss fightu se zvýší Snakeovo celkové zdraví a zároveň se i automaticky doplní veškeré životy, tohle neplatí pro Extrem obtížnost. Vyléčení nastane až ve třech příběhových momentech v druhé půlce hry.
Dohráno na emulátoru s RetroAchievementy.
Red Dead Redemption 2