Jestli bylo Disco Elysium postmoderní hrou, Alan Wake 2 představuje tak bytostně čisté ztělesnění postmodernismu, až klesá čelist. Přirovnal bych tu hru k dekonstrukci popkultury a horrorového a mysteriózního žánru, v jejíchž střípcích těká proměnlivý narativ ve stylu toho nejšaškovitějšího a nejprdlejšího z Kinga, a tato logika se odráží i v samotném gameplayi, kdy z těchto zdánlivě nesmyslných a často protichůdných informačních úlomků skládáte jakožto agentka FBI konstrukci celého případu. Pokud jsou vám metanarace a ony příslovečné sny ve snu ve snu ve snu protivné stejně jako mně, zřejmě poněkud narazíte.
Upřímně nechápu, jak si mohl Sam Lake dovolit vytvořit něco tak niche za (včetně marketingu) 70 milionů eur, že jej nikdo nechytil za flígr - protože intelektuálně masturbační winky winky meta Twin Peaks považuji za takových nákladů na současném trhu za totální sebevraždu skvělého finského studia. Pokud by si to mohl docálovat ze svého jako Kevin Costner Americkou ságu, považoval bych jej za srdcaře, ale obávám se, že ego Lakea přerostlo jeho dobrý úsudek a Remedy stáhne ke dnu. Jak už to tak ovšem bývá, nekompromisnost a nepodbízivost přináší výsledek výjimečných kvalit.
Jakkoliv Alan Wake 2 není kdovíjak zábavný z hlediska gameplaye, když okolní prostředí plní především úlohu potěmkinovské kulisy k silně vymezenému průchozímu písečku (až jsem měl flashbacky na Senuu), akční pasáže jsou na jedno brdo a trpí určitou neohrabaností, kdy backpedálujete před nepřáteli, zatímco pomalu přebíjíte, a imerzi pak nabourávají podle mě zbytečné úlitby survival horrorovému žánru typu safe roomů a všudypřítomných hádanek, tak přesto všechno hra nikdy nepřestane působit, protože není hloupá, a to ani ve chvílích, kdy - úmyslně! - balancuje na hranici trapnosti. Audiovizuálně můžeme hovořit o mistrovském díle, kvalitou tvůrčí vize vyloženě o díle uměleckém.
Nečekaný čtvrthodinový filmík v kině byl jeden z nejvíce wow momentů, co jsem ve hrách kdy zažil. A vůbec, ta odvážná manýra propojení v enginu modelovaného světa s filmovými záznamy reálných herců vyžaduje kudos. Bohužel tedy zrovna představitel Alana Wakea, Ilkka Villi, mi přišel jako herec naprosto příšerný, něco jako Keanu Reeves v devadesátkách - ten si u mě tedy aspoň napravil reputaci ztvárněním nejlepšího herního charakteru všech dob, Johnnyho Silverhanda. :-) Řekl bych, že Villiho přehrál i samotný úlisný neherec Sam Lake.
Nepozdávají se mi ani určité narativní prvky jako onen vnitřní svět Sagy, ve kterém komunikuje s jednotlivými postavami, namísto aby se takové interakce odehrávaly většinou přímo v hmotném světě. Přijde mi to už moc lenivé a jinak zajímavý scénář v těch chvílích bezradně přešlapuje na místě a posuny příběhem dál padají shůry jako deus ex machina bez jakéhokoliv přičinění postavy, potažmo hráče, nepočítáme-li kliknutí na tabulku. Jinak je ale ten writing uvědomělý a přiznává otevřeně inspirace a dělá si z toho legraci, namísto aby se pokoušel maskovat a pózovat, čímž to dílo hrdě stojí samo o sobě a nesklouzává do kýče.
Druhého Alana Wakea ve výsledku považuji pro jeho přístup k vyprávění za jeden z nejoriginálnějších a nejodvážnějších herních titulů v historii, který - ač není přímo polívka me gusta - ve svých vrcholech dává vzpomenout na šílenství horečnatých nočních můr. Leč nakonec jsem v hodnocení strhl ještě 5% dolů za samotný závěr, protože po takové odyseji a solidní gradaci nabídnout tohle seriálové nic považuji za do sebe zahleděné a úmorné plivnutí do tváře hráče.
Upřímně nechápu, jak si mohl Sam Lake dovolit vytvořit něco tak niche za (včetně marketingu) 70 milionů eur, že jej nikdo nechytil za flígr - protože intelektuálně masturbační winky winky meta Twin Peaks považuji za takových nákladů na současném trhu za totální sebevraždu skvělého finského studia. Pokud by si to mohl docálovat ze svého jako Kevin Costner Americkou ságu, považoval bych jej za srdcaře, ale obávám se, že ego Lakea přerostlo jeho dobrý úsudek a Remedy stáhne ke dnu. Jak už to tak ovšem bývá, nekompromisnost a nepodbízivost přináší výsledek výjimečných kvalit.
Jakkoliv Alan Wake 2 není kdovíjak zábavný z hlediska gameplaye, když okolní prostředí plní především úlohu potěmkinovské kulisy k silně vymezenému průchozímu písečku (až jsem měl flashbacky na Senuu), akční pasáže jsou na jedno brdo a trpí určitou neohrabaností, kdy backpedálujete před nepřáteli, zatímco pomalu přebíjíte, a imerzi pak nabourávají podle mě zbytečné úlitby survival horrorovému žánru typu safe roomů a všudypřítomných hádanek, tak přesto všechno hra nikdy nepřestane působit, protože není hloupá, a to ani ve chvílích, kdy - úmyslně! - balancuje na hranici trapnosti. Audiovizuálně můžeme hovořit o mistrovském díle, kvalitou tvůrčí vize vyloženě o díle uměleckém.
Nečekaný čtvrthodinový filmík v kině byl jeden z nejvíce wow momentů, co jsem ve hrách kdy zažil. A vůbec, ta odvážná manýra propojení v enginu modelovaného světa s filmovými záznamy reálných herců vyžaduje kudos. Bohužel tedy zrovna představitel Alana Wakea, Ilkka Villi, mi přišel jako herec naprosto příšerný, něco jako Keanu Reeves v devadesátkách - ten si u mě tedy aspoň napravil reputaci ztvárněním nejlepšího herního charakteru všech dob, Johnnyho Silverhanda. :-) Řekl bych, že Villiho přehrál i samotný úlisný neherec Sam Lake.
Nepozdávají se mi ani určité narativní prvky jako onen vnitřní svět Sagy, ve kterém komunikuje s jednotlivými postavami, namísto aby se takové interakce odehrávaly většinou přímo v hmotném světě. Přijde mi to už moc lenivé a jinak zajímavý scénář v těch chvílích bezradně přešlapuje na místě a posuny příběhem dál padají shůry jako deus ex machina bez jakéhokoliv přičinění postavy, potažmo hráče, nepočítáme-li kliknutí na tabulku. Jinak je ale ten writing uvědomělý a přiznává otevřeně inspirace a dělá si z toho legraci, namísto aby se pokoušel maskovat a pózovat, čímž to dílo hrdě stojí samo o sobě a nesklouzává do kýče.
Druhého Alana Wakea ve výsledku považuji pro jeho přístup k vyprávění za jeden z nejoriginálnějších a nejodvážnějších herních titulů v historii, který - ač není přímo polívka me gusta - ve svých vrcholech dává vzpomenout na šílenství horečnatých nočních můr. Leč nakonec jsem v hodnocení strhl ještě 5% dolů za samotný závěr, protože po takové odyseji a solidní gradaci nabídnout tohle seriálové nic považuji za do sebe zahleděné a úmorné plivnutí do tváře hráče.
