Číslo třináct je obecně spojováno se smůlou a neštěstím. Lidé v průběhu let kolem tohoto čísla vytvořili jakýsi mýtus, který má přinášet smůlu a symbolizovat neštěstí. Není se čemu divit. Snad každý z nás má ve svém okolí někoho, komu toto smolné číslo nejednou vstoupilo do života a zkřížilo cestu. Mezi takové patří i muž, který s označením čísla třináct vykonává špinavou práci.
Život Stevea Rowlanda/Jasona Flye by se nedal označit slovem „šťastný“. Během celého děje XIII se mu smůla lepí na paty a po jeho šarmantní tváři, které neodolá snad žádná sličná děva, jdou lidé, kteří ho za každou cenu chtějí vidět několik metrů pod zemí. Agent XIII sice není tím akčním hrdinou, který by u baru popíjel martini, zato se umí efektivně ohánět se svým nářadíčkem a nakopávat protivníkům prdele.
Komiksové zpracování je naprostým skvostem. Všechny lokace se pyšní výtečným provedením, od kterého nelze odtrhnout oči. Neomrzelo mě prozkoumávat každičký píď místnosti, do které jsem vstoupil. Sebemenší detail byl slastí pro oči komiksového nadšence, jako jsem já.
Akční pasáže jsou velice návykové; místy mi dělalo problém se od hry odtrhnout. Nepovažuji se za nadšence akčního žánru, ale XIII je jedna z mála her, která mi nabídla potěšení v zabíjení mých virtuálních nepřátel. Kdo by neodolal pokušení přetáhnout nepřítele po hlavě koštětem a dívat se, jak se svíjí bolestí? Potěšení mi ale nenabídlo to, že virtuální protivníci jsou naprosto tupí. Směšně hloupá NPC pro mne nepředstavovala žádnou hrozbu.
Slabým článkem hry je její příběh. Děj sice přichází se zajímavými zvraty, je ale utlačován neustálou akcí, která hráče pohlcuje víc než příběh samotný. Hra postrádá temnější nádech, který by příběhu dodal působivější prvek. Jedním z problémů této hry, který mě dost mrzí, je, že se nebere moc vážně. Hra si místy utahuje z typických prvků a motivů špionážního žánru. Kdyby hra byla oděna do temného kabátku bez známky humoru, mohla by se zapsat mezi výraznější hry tohoto žánru.
XIII je ve finále slušnou bokovkou, která oslňuje nejen svým vizuálem, ale i akčními pasážemi, od kterých se hráč jen tak neodtrhne.
Život Stevea Rowlanda/Jasona Flye by se nedal označit slovem „šťastný“. Během celého děje XIII se mu smůla lepí na paty a po jeho šarmantní tváři, které neodolá snad žádná sličná děva, jdou lidé, kteří ho za každou cenu chtějí vidět několik metrů pod zemí. Agent XIII sice není tím akčním hrdinou, který by u baru popíjel martini, zato se umí efektivně ohánět se svým nářadíčkem a nakopávat protivníkům prdele.
Komiksové zpracování je naprostým skvostem. Všechny lokace se pyšní výtečným provedením, od kterého nelze odtrhnout oči. Neomrzelo mě prozkoumávat každičký píď místnosti, do které jsem vstoupil. Sebemenší detail byl slastí pro oči komiksového nadšence, jako jsem já.
Akční pasáže jsou velice návykové; místy mi dělalo problém se od hry odtrhnout. Nepovažuji se za nadšence akčního žánru, ale XIII je jedna z mála her, která mi nabídla potěšení v zabíjení mých virtuálních nepřátel. Kdo by neodolal pokušení přetáhnout nepřítele po hlavě koštětem a dívat se, jak se svíjí bolestí? Potěšení mi ale nenabídlo to, že virtuální protivníci jsou naprosto tupí. Směšně hloupá NPC pro mne nepředstavovala žádnou hrozbu.
Slabým článkem hry je její příběh. Děj sice přichází se zajímavými zvraty, je ale utlačován neustálou akcí, která hráče pohlcuje víc než příběh samotný. Hra postrádá temnější nádech, který by příběhu dodal působivější prvek. Jedním z problémů této hry, který mě dost mrzí, je, že se nebere moc vážně. Hra si místy utahuje z typických prvků a motivů špionážního žánru. Kdyby hra byla oděna do temného kabátku bez známky humoru, mohla by se zapsat mezi výraznější hry tohoto žánru.
XIII je ve finále slušnou bokovkou, která oslňuje nejen svým vizuálem, ale i akčními pasážemi, od kterých se hráč jen tak neodtrhne.
Undertale
Pro: akce, hratelnost, stealth, lokace, grafika
Proti: nevýrazný příběh + cliffhanger na konci, obtížnost hry, směšně hloupí protivníci