Jako PC hráč jsem se doposud s hrami ze série God of War nesetkal, avšak sem tam jsem zhlédnul nějaké to video a došel k závěru, že si to chci někdy zahrát. A naštěstí pro mě se nakonec Kratos dostává i na PC a tak se můžu vrhnout na tento již čtvrtý díl série.
Hlavní úkol příběhu je rozptýlení popela manželky na nejvyšší hoře. Na první dobrou to zní jako celkem snadný úkol, až by člověk neřekl, kolik problémů a nutných odboček při tom může nastat. Co mě ale na příběhu bavilo, byl hlavně vývoj vztahu mezi Kratem a Atreem. Na začátku až příliš chladný připomínající vztah mistra s žákem, později k sobě naštěstí nacházeli cestu, i když každý svým způsobem. Hodně mě bavila ta Atreova namyšlenost, když zjistil, že je vlastně bohem. Povedl se i závěr, kde už oba bez jakýchkoliv soubojů stoupají k samému vrcholku v zemi obrů. Klidný průběh pak už jen narušuje proroctví na stěně, i díky tomu se tak už těším na Ragnarök, kde se bude příběh rozvíjet dál.
Kromě hlavního dua a rozhovorů mezi nimi jsem si oblíbil i některé další postavy. V prvé řadě Mimir a jeho poznámky k aktuálnímu dění a vyprávění příběhů a pak taky Kratovy hlášky typu "Mlč hlavo!". Hraní pak dobře doplňovali i rozhádaní bratři kováři. Jsem také rád, že k pochopení příběhu není potřeba znát dopodrobna lore z předchozích dílů.
Soubojový systém byl pro mě zpočátku náročný, dlouho se mi totiž nedařilo si na něj zvyknout. Obzvlášť ten první boss troll mi tak dal celkem zabrat. Hlavně mě štvalo, že jsem dostával zranění, i když jsem byl v kotoulu, holt není to Dark Souls. Časem se mi to naštěstí všechno dostalo pod kůži. Líbí se mi, že je zde několik stylů boje a není tak problém si vybrat jen některý z nich a projít s ním prakticky celou hrou. Já jsem si oblíbil hlavně hody sekerou na nepřátele z dálky.
Design jednotlivých úrovní je pak celkem intuitivní, obvykle je tak jasné, co je potřeba udělat. Bavilo mě hlavně zapojení zmrazování sekerou do řešení puzzlů. Zábavné pak bylo i hledání run od magicky zamčených truhel. Co mě naopak moc nebavilo, bylo procházení nepovinných soubojových světů. Svět zkoušek Muspelheim byl ještě celkem fajn, ale farmení předmětů v Niflheimu bylo zdlouhavé a následné boje s nepřáteli z trhlin zase až příliš náročné. Vrcholem jsou pak souboje s Valkýrami, které mi hravě dokázaly, že i po kompletním průchodu hlavní příběhové linky se ještě u soubojů pěkně zapotím. Tímto pozdravuji Královnu Sigrun.
Audiovizuální stránka hry má ode mě výbornou. Centrální svět vypadá z loďky fakt dobře, neméně pak i ostatní lokace, včetně jiných světů. Hudba se dobře poslouchá a dabing v podání Christophera Judge známého z Hvězdné brány nebo Jeremy Daviese ze Ztracených jakbysmet.
Od hry jsem očekával velký zážitek, výpravný příběh a spousty akce. A tohle všechno jsem zde dostal. Za mě tedy velká spokojenost.
Hlavní úkol příběhu je rozptýlení popela manželky na nejvyšší hoře. Na první dobrou to zní jako celkem snadný úkol, až by člověk neřekl, kolik problémů a nutných odboček při tom může nastat. Co mě ale na příběhu bavilo, byl hlavně vývoj vztahu mezi Kratem a Atreem. Na začátku až příliš chladný připomínající vztah mistra s žákem, později k sobě naštěstí nacházeli cestu, i když každý svým způsobem. Hodně mě bavila ta Atreova namyšlenost, když zjistil, že je vlastně bohem. Povedl se i závěr, kde už oba bez jakýchkoliv soubojů stoupají k samému vrcholku v zemi obrů. Klidný průběh pak už jen narušuje proroctví na stěně, i díky tomu se tak už těším na Ragnarök, kde se bude příběh rozvíjet dál.
Kromě hlavního dua a rozhovorů mezi nimi jsem si oblíbil i některé další postavy. V prvé řadě Mimir a jeho poznámky k aktuálnímu dění a vyprávění příběhů a pak taky Kratovy hlášky typu "Mlč hlavo!". Hraní pak dobře doplňovali i rozhádaní bratři kováři. Jsem také rád, že k pochopení příběhu není potřeba znát dopodrobna lore z předchozích dílů.
Soubojový systém byl pro mě zpočátku náročný, dlouho se mi totiž nedařilo si na něj zvyknout. Obzvlášť ten první boss troll mi tak dal celkem zabrat. Hlavně mě štvalo, že jsem dostával zranění, i když jsem byl v kotoulu, holt není to Dark Souls. Časem se mi to naštěstí všechno dostalo pod kůži. Líbí se mi, že je zde několik stylů boje a není tak problém si vybrat jen některý z nich a projít s ním prakticky celou hrou. Já jsem si oblíbil hlavně hody sekerou na nepřátele z dálky.
Design jednotlivých úrovní je pak celkem intuitivní, obvykle je tak jasné, co je potřeba udělat. Bavilo mě hlavně zapojení zmrazování sekerou do řešení puzzlů. Zábavné pak bylo i hledání run od magicky zamčených truhel. Co mě naopak moc nebavilo, bylo procházení nepovinných soubojových světů. Svět zkoušek Muspelheim byl ještě celkem fajn, ale farmení předmětů v Niflheimu bylo zdlouhavé a následné boje s nepřáteli z trhlin zase až příliš náročné. Vrcholem jsou pak souboje s Valkýrami, které mi hravě dokázaly, že i po kompletním průchodu hlavní příběhové linky se ještě u soubojů pěkně zapotím. Tímto pozdravuji Královnu Sigrun.
Audiovizuální stránka hry má ode mě výbornou. Centrální svět vypadá z loďky fakt dobře, neméně pak i ostatní lokace, včetně jiných světů. Hudba se dobře poslouchá a dabing v podání Christophera Judge známého z Hvězdné brány nebo Jeremy Daviese ze Ztracených jakbysmet.
Od hry jsem očekával velký zážitek, výpravný příběh a spousty akce. A tohle všechno jsem zde dostal. Za mě tedy velká spokojenost.
