Jets'n'Guns jsem původně pořídil s tím, že si chci nostalgicky připomenout ty časy, kdy byly shoot 'em up hry na vrcholu. A hele, nečekal jsem, že se do toho ponořím na tak dlouho. Grafika má retro vibe, ale s moderními efekty, takže to všechno působí krásně stylově, a přitom ti nekrvácí oči. Soundtrack je pecka, Machinae Supremacy tam nasekali parádní kytary, co tě vtáhnou do akce hned od prvního levelu.

A teď k samotné hratelnosti – tady je to fakt lahůdka pro všechny milovníky staré školy. Máš tunu zbraní, co si můžeš libovolně modifikovat a vylepšovat, takže jsem se vždycky těšil, co nového mi další mise nabídne. Není to ale jen o střílení všude kolem sebe, musíš se taky zamyslet, co si vezmeš s sebou do boje. Kdybych měl popsat pocit ze hry jednou větou, bylo by to asi: "chaos v tom nejlepším slova smyslu"

Ale, hele, upřímně, tady přichází ta stížnost. Občas je ta obtížnost fakt zbytečně nevyvážená. Některé úrovně si prostě projedeš s prstem v nose a pak BUM, dostaneš takovou facku, že nevíš, co se stalo. Jasně, jde to vyřešit správným vybavením, ale někdy to prostě působí nefér, jako by hra počítala s tím, že se znova a znova vrátíš, než pochopíš, co jsi udělal špatně. A pokud nemáš trpělivost, může tě to snadno odradit. Pro mě to byla spíš výzva, ale chápu, že někomu tohle může lézt na nervy.

Nicméně, i přes tyhle frustrace mě Jets'n'Guns bavilo až do konce. Je to akce nabitá adrenalinem, a jakmile do toho člověk pronikne, není cesta zpět. Komu nevadí občas zakusit ten pocit "je to nefér, ale zkusím to znovu", tak ať do toho jde všema deseti.