Pro stárnoucí fotry je toto gamifikované vyprávění, kde stačí držet jedno tlačítko a semtam stisknout druhý, ideální alternativa k Námořní vyšetřovací službě prošpikované reklamou, protože v 11 v noci už nemám sílu probírat se obřím backlogem na Netflixu nebo rozjíždět Witchera na 100 hodin nebo si něco číst, páč bych do tří vět usnul. Nechat se vtáhnout do jednoduchého příběhu s jednoduchým ovládáním musí být přece super chill.
U walking simů si přejete, aby ta jediná dominantní mechanika, tedy walking, byl zpracován přinejmenším good enough. Bohužel v The Invincible jakýkoliv výstupek na zemi větší, než podrážka na Converskách je automatická stopka, což je problém u hry, kde nic jiného, než chození po členité planetě neděláte. Tím to ovšem nekončí, možná ještě otravnější než chození je immersion breaking zasekávání hry při každém uložení, rozbíjení zvukových stop, mizení promptů u okecávání věcí nebo naopak zaseklé prompty tlačítek na obrazovce, kde jediným řešením je reload. Navzdory velkýmu patchi, který díkybohu přidal sprintování, by hra pořád potřebovala trochu Polish polish. A ať to remcání ukončím, ten roztříštěný konec příběhu je taky opruz a působí jako snaha přenést vypravěčskou nerozhodnost na hráče.
Jinak je to audiovizuální orgáč. Mám klasické sci-fi rád a líp snad podobný příběh nešel přenést do videohry. Na těch pár hodin jsem se zamiloval do toho všeho analogového sedmdesátkové vybavení přeneseného do daleké budoucnosti, výborně rozpípaného a rozhýbaného, stejně jako teorií poplatné době vzniku knihy, které si tam postavy vyměňují. Nepřemožitelného jsem jinak nečetl a řekl bych, že je to ta lepší varianta na rozehrání hry. Knížku si uložím do backlogu hned vedle toho Netflixu a mezitím to snad Starward nezabalí a přinesou líným hráčům další příběh, tentokrát snad odladěnější.
U walking simů si přejete, aby ta jediná dominantní mechanika, tedy walking, byl zpracován přinejmenším good enough. Bohužel v The Invincible jakýkoliv výstupek na zemi větší, než podrážka na Converskách je automatická stopka, což je problém u hry, kde nic jiného, než chození po členité planetě neděláte. Tím to ovšem nekončí, možná ještě otravnější než chození je immersion breaking zasekávání hry při každém uložení, rozbíjení zvukových stop, mizení promptů u okecávání věcí nebo naopak zaseklé prompty tlačítek na obrazovce, kde jediným řešením je reload. Navzdory velkýmu patchi, který díkybohu přidal sprintování, by hra pořád potřebovala trochu Polish polish. A ať to remcání ukončím, ten roztříštěný konec příběhu je taky opruz a působí jako snaha přenést vypravěčskou nerozhodnost na hráče.
Jinak je to audiovizuální orgáč. Mám klasické sci-fi rád a líp snad podobný příběh nešel přenést do videohry. Na těch pár hodin jsem se zamiloval do toho všeho analogového sedmdesátkové vybavení přeneseného do daleké budoucnosti, výborně rozpípaného a rozhýbaného, stejně jako teorií poplatné době vzniku knihy, které si tam postavy vyměňují. Nepřemožitelného jsem jinak nečetl a řekl bych, že je to ta lepší varianta na rozehrání hry. Knížku si uložím do backlogu hned vedle toho Netflixu a mezitím to snad Starward nezabalí a přinesou líným hráčům další příběh, tentokrát snad odladěnější.
