Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a hned mě chytl ten temnej, drsnej neo-noir styl, kterej z toho úplně sálal. Tohle není jen tak nějakej béčkovej příběh o pomstě – příběh Maxe, kterej se mstí za vraždu svojí rodiny, je podanej s takovým citem a stylem, že mě to úplně pohltilo.

Vážně, kdo nezažil ty ikonický komiksový sekvence, jako by snad ani nehrál. Každá další panelová scéna je prostě perfektně nakreslená a do toho Maxův hlas, kterej všechno vypráví, jakoby z nějakýho noir filmu – to byla kombinace, která tu dobu tak moc předběhla, že jsem si říkal, proč tohle nikdo předtím nezkusil! Každý panel, každý obrázek, i ty nejmenší detaily – všechno ti ten svět ukáže z jinýho úhlu, a hlavně ti umožní ještě víc se napojit na Maxe a jeho temnej osud.

A pak tu máme bullet-time. Jasně, dneska už je to věc, co najdeš v každým druhým akčňáku, ale Max Payne byl průkopník. Ten pocit, když zmáčkneš tlačítko, zpomalí se čas, skočíš bokem, vidíš kulky svištící kolem a máš pár vteřin na to, abys poslal každého nepřítele k zemi – to je nezapomenutelný. Bylo to něco, co jsem do tý doby v žádný hře nezažil, a ta akční atmosféra se zaryla pod kůži.

Každá mise má svůj charakteristickej styl – jsou tu ulice zasypaný sněhem, temný skladiště, zchátralý činžáky – a všechno má svůj depresivní nádech. Jako hráč fakt cítíš, že tenhle svět není spravedlivej. Max Payne tě nenechá v klidu a nepřestane tě šokovat. Když jsem to dohrál, měl jsem pocit, jako bych prošel nějakej filmovej trhák a byl jsem až překvapenej, jak silně na mě ten příběh zapůsobil.

Max Payne mi ukázal, že hry můžou být víc než jen bezduchý střílečky – tahle hra má styl, příběh, atmosféru, kterou jinde nenajdeš. Jestli jsi fanoušek neo-noir stylu a máš rád pocit, že jsi hrdina v nějakým temným, propracovaným příběhu, Max Payne je prostě must-play.