Mafie, San Andreas a Skyrim byly hry, které hráli v mém okolí všichni. Kuchaři ve školní jídelně, učitel tělocviku, celá ulice, celej svět. Moje máma hrála Skyrim. Moje máma hrála Skyrim a moje máma je víla, co počítač hladí, když jí nefunguje. Vávra si tehdy ve slavné recenzi přihříval polívčičku, protože co jiného je Kingdom Come: Deliverance než AntiSkyrim: Přijď Realismus Tvůj, takže se pěkně vyprsil s kritikou kamenných stropů bez klenby, což je naprosto bezpředmětná výtka, či že se nedají třídit předměty, což je naprosto přesné a obludná chyba v moři generických krámů. Za mě je asi nejsrandovnější špatná proporcionalita objektů, kdy jabko je velký jak lidská hlava, a nejblbější auto-léčení, které nemá v rpg co dělat. Kouzlo hry spočívá v již tradičně skvělé hudbě a bachratém enginu, který ty epické výjevy dokáže prodat, navíc efekty tu nevypadají vůbec lacině (hlavně magie). Jinak je to úplně o ničem. Do 15 minut mám dvorní audienci u krále, do 30 jsem pro fousaté mistry vyvolený a do hodiny je ze mě bufaking.