Kultura asijských zemí nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším. Většina asijských děl z oblasti literatury, kinematografie a videoher je plná bizarností, které mnohdy nedávají smysl. White Day: A Labyrinth Named School je bizarním dílem, které oplývá potenciálem.
Pokud hru hrajete na normální a nižší obtížnost, nedostane se vám zatouženého zážitku, který White Day ve skutečnosti nabízí. Mrzí mě, že hra okrádá hráče o plnohodnotný zážitek a svůj plný potenciál nabízí tehdy, pokud si hru zahraje na těžší a nejtěžší obtížnost. Na druhou stranu to hráče nabádá k tomu, aby se nebál vyzkoušet jít za hranice svých schopností.
Příběh hry je sám o sobě záhadou. Tvůrci hry kombinují hororový žánr s prvky humoru a romance, které se místy předhánějí v tom, kdo zaujme první místo. Už z úvodní cutscény je zřejmé, že to nebyl dobrý nápad. Tato nesourodá kombinace uškodila finální verzi hry, která místy neví, zdali chce být hororovým survival zážitkem, nebo romantickou procházkou po tajemné škole, kde čas od času na hráče vybafne nějaké to strašidýlko. Finální verzi hry nepomohl ani stažitelný obsah, který nabízí různé „sexy outfity“ pro „zpestření herního zážitku“. Vyvolává to ve mně pocit, že autoři hry úmyslně zesměšňují její existenci. Takový obsah je pro hru tohoto žánru naprosto zbytečný a ponižující.
Model korejské školy je dokonalým místem pro hororovou hru. Nemohl jsem si pomoct, ale všechny prostory školy mě utvrdily v tom, že musím prozkoumat veškerá tajemství a minulost budovy, ve které jsem se ocitl. Čím více času jsem ve škole strávil, tím víc jsem zatoužil po tom ze školy vypadnout. Z každičkého zaskřípání dřeva mi naskočila husí kůže a přesvědčilo mě to v tom, že místní školníci nejsou tím, čeho bych se měl bát.
Perličkou celé hry jsou tzv. „ghost stories“ a „rumors“, které prohlubovaly příběh školy, ve které se hráč nachází. Samotné „ghost stories“ přicházely s nápaditými, děsivými až smutnými příběhy, které kvalitou připomínaly úctyhodné amatérské povídky.
White Day: A Labyrinth Named School je typickou asijskou bizarností, která přichází se zajímavými nápady. Její potenciál podkopává autorské zesměšňování a kombinace nesourodých rozhodnutí, které ze hry dělají něco, co není. Poselství celé hry je tak zastíněné nelogickými rozhodnutími, které se nejen vysmívají samotné hře, ale i hororovému žánru.
Pokud hru hrajete na normální a nižší obtížnost, nedostane se vám zatouženého zážitku, který White Day ve skutečnosti nabízí. Mrzí mě, že hra okrádá hráče o plnohodnotný zážitek a svůj plný potenciál nabízí tehdy, pokud si hru zahraje na těžší a nejtěžší obtížnost. Na druhou stranu to hráče nabádá k tomu, aby se nebál vyzkoušet jít za hranice svých schopností.
Příběh hry je sám o sobě záhadou. Tvůrci hry kombinují hororový žánr s prvky humoru a romance, které se místy předhánějí v tom, kdo zaujme první místo. Už z úvodní cutscény je zřejmé, že to nebyl dobrý nápad. Tato nesourodá kombinace uškodila finální verzi hry, která místy neví, zdali chce být hororovým survival zážitkem, nebo romantickou procházkou po tajemné škole, kde čas od času na hráče vybafne nějaké to strašidýlko. Finální verzi hry nepomohl ani stažitelný obsah, který nabízí různé „sexy outfity“ pro „zpestření herního zážitku“. Vyvolává to ve mně pocit, že autoři hry úmyslně zesměšňují její existenci. Takový obsah je pro hru tohoto žánru naprosto zbytečný a ponižující.
Model korejské školy je dokonalým místem pro hororovou hru. Nemohl jsem si pomoct, ale všechny prostory školy mě utvrdily v tom, že musím prozkoumat veškerá tajemství a minulost budovy, ve které jsem se ocitl. Čím více času jsem ve škole strávil, tím víc jsem zatoužil po tom ze školy vypadnout. Z každičkého zaskřípání dřeva mi naskočila husí kůže a přesvědčilo mě to v tom, že místní školníci nejsou tím, čeho bych se měl bát.
Perličkou celé hry jsou tzv. „ghost stories“ a „rumors“, které prohlubovaly příběh školy, ve které se hráč nachází. Samotné „ghost stories“ přicházely s nápaditými, děsivými až smutnými příběhy, které kvalitou připomínaly úctyhodné amatérské povídky.
White Day: A Labyrinth Named School je typickou asijskou bizarností, která přichází se zajímavými nápady. Její potenciál podkopává autorské zesměšňování a kombinace nesourodých rozhodnutí, které ze hry dělají něco, co není. Poselství celé hry je tak zastíněné nelogickými rozhodnutími, které se nejen vysmívají samotné hře, ale i hororovému žánru.
Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš
Pro: prostředí školy, atmosféra, collectibles (ghost stories), plný potenciál hry nabízejí vyšší obtížnosti
Proti: nevýrazný příběh, stažitelný obsah, nižší obtížnosti hry nabízejí horší herní zážitek