Při mém průchodu prvním dílem Marathonu jsem se hodně trápil a tak jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec pouštět do pokračování. Nakonec jsem dal dvojce šanci a dobře jsem udělal.

Hra se mi totiž hrála mnohem příjemněji hlavně díky změněnému grafickému zpracování. To je mnohem světlejší a barevnější, což mi umožňuje se mnohem lépe v úrovni orientovat. A i když mi jednotlivé mapy přišly o něco rozsáhlejší, právě díky lepší orientaci jsem jimi až na výjimky procházel jako nůž máslem.

Hlavním novým prvkem v level designu je skoro všudypřítomné potápění, ať už do vody, lávy či podivné mimozemské plazmy. Prohledávání zatopených průchodů či řešení jednoduchých puzzlů s přeléváním vody mezi nádržemi mě celkem bavilo. Horší to bylo s vylézáním, kdy jsem se často místo vyškrábání na břeh musel znovu ponořit níže a lépe vyrazit na hladinu. To obzvlášť potěší v lávě.

Co se týče nedostatku savovacích a léčících terminálů, tak o ty je stále nouze, ale přišlo mi, že jsou o něco dostupnější, než v jedničce. A taky jsou často buď na startu nebo na konci mapy.

Trochu méně oblíbenou novinkou jsou pro mě občas spawnující náboje a hlavně spawnující nepřátelé. Je tak potřeba opravdu důsledně procházet každou místnost až k jejímu konci a současně čekat, že se mi v zádech může objevit nepřítel.

Základem jejich řad jsou staří známí z jedničky, ale doplnili je především příšery z bažin a roboti. Zbraňový arzenál byl zase doplněn o dvouhlavňovou brokovnici jak vystřiženou z druhého Dooma a mimozemský samopal nahradil mimozemský plamenomet.

Hraní druhého Marathonu je pořád náročné, ale tentokrát mě to bavilo, díky čemuž mi to i rychle uteklo, až jsem se divil, že už je konec.