Vesmírné sci-fi mě nebaví prakticky v žádné podobě a i filmům se obloukem vyhýbám. Chorus přesto dokázal zaujmout tím, že již na první pohled sliboval hratelnost, kterou dnes již skoro žádné hry nenabízí. Plnou palbu bych za to sice nedal, ale za nějakých 250 kaček se hra nakonec ukázala jako velmi dobrá investice… byť některé aspekty hry jinak velmi pozitivní výsledný dojem kazí.

Chorus (proč je logo hry stylizované jako „Chorvs“ mi hlava nebere… asi nepovedený odkaz na Forsu) se hraje výborně. Měl jsem obavu, že mě dogfighty budou buďto nudit, nebo nebudu schopný nic trefit. Ani jedna z obav se naštěstí nenaplnila. I když jsou souboje vesmírných stíhaček frenetické, je zdejší systém míření tak akorát shovívavý a s trochou cviku není problém drtit jednoho nepřítele za druhým. Možnosti pohybu i boje jsou přitom časem poměrně pestré, přesto je vše intuitivní a zábavné. Ke konci hry si skutečně připadáte jako frajer, proti kterému ani houf elitních nepřátel nemá moc šanci. Minimálně na obtížnost HARD je přitom potřeba být neustále v pohybu, ani po vylepšení štítů a pancíře toho vaše loď příliš nevydrží.

Zpočátku mi přišlo, že pouze tři dostupné třídy zbraní (kulomet, laser a raketomet) brzy odsoudí hru do stereotypu. Nakonec se tak nestalo a přestřelky v kosmu mě bavily až do konce hlavně tedy díky zajímavým a zábavným schopnostem „Rites“ hlavní hrdinky Nary. Náplň hry je přitom hodně podobná po celou herní dobu.

Neokoukaná a vyladěná hratelnost soubojů je rozhodně hlavní devizou hry Chorus. Mezi jasné klady bych zahrnul i osobitý vzhled a poměrně hezkou grafiku, vezmeme-li v potaz, že hra zjevně neměla úplně velký rozpočet. Většinou nezaostává ani hudební doprovod a hlavně „Chorus Theme“ je pamětihodná skladba.

Horší je to s „omáčkou“ okolo. Chorus se bere nesmírně vážně. Určité prvky vyprávění jsou zajímavé, jako celek to příběh však příliš dobře nefunguje. Ač se Chorus snaží o vykřesání emocí z hráče, vůbec se mu to nedaří. Nakecá se toho zbytečně moc a zrovna ve chvílích, kdy se přestane střílet a hra se snaží velkolepě vyprávět, začne se vše rozpadat. Jediná postava, která je reálně viditelná je protagonistka Nara, všechny další charaktery byly zredukováni pouze na portréty, jež jsou navíc u méně podstatných postav vždy úplně stejné. Ve hře je každá postava navíc reprezentována samostatnou vesmírnou lodí, což působí mnohdy stupidně. Často jde i o veliké bitevní křižníky, v každém z nich je však jen právě jedna osoba ať už jde o ostříleného vesmírného admirála, nebo zvídavého teenagera. Utkvěla mi třeba scéna, kdy měl zlovolný kult Circle mučit jednoho pilota… pustili se do toho samozřejmě i s jeho lodí. Vyprávění je tak hodně neosobní a často máte pocit, že si povídáte přímo s lodí, ne konkrétní osobou.

Nepomáhá ani to, že smrtelně vážný Chorus často sklouzává k melodramatickým výlevům. Měl jsem obavy, že krátkovlasá hrdinka Nara bude trapně drsná, jak si zjevně někteří vývojáři představují silnou ženskou postavu. Naštěstí tomu tak není. Postupně vás začnou čím dál více otravovat její vnitřní schizofrenní rozmluvy, jež vede sama se sebou a debaty s inteligentní lodí Forsa, ve kterých se mnohdy omílá to stejné neustále dokola. V soubojích zejména ke konci hry za sebe Nara a její loď dokončují věty, což mělo být asi „cool“, ale výsledek je regulérně trapný. Chorus se bojí ticha a namele se toho hodně… občas mlčeti zlato.

Styl vyprávění je tak asi největší kaňkou hry. Původně jsem uvažoval i o malinko vyšším hodnocení, protože vesmírné souboje má Chorus opravdu libové. Uvědomil jsem si však, že mě hra svým scénářem občas regulérně srala a tak je to nakonec na velmi solidní sedmičku. I tak ale mohu tuhle vesmírnou střílečku s klidným svědomím doporučit. A kdo ví, kdybych měl větší oblibu ve space sci-fi, možná by se mi ty tuny kosmického tlachání lépe trávily. 

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 15. hodnotící; fyzická kopie na disku