Alan Wake II nabízí opravdu mnohem lepší zážitek než jednička. V mnoha ohledech vážnější, temnější, propracovanější. S vyladěnou hratelností, novými mechanikami (mind place u Sagy, Writer's room u Alana) a atmosférou posunutou od thrilleru směrem k hororu. Naštěstí to nabízelo, stejně jako Control, možnosti úpravy obtížnosti, a tak úroveň stresu zůstávala relativně nízká, byť lekačky šly jen ztlumit, a ne vypnout úplně, a fakt jsem je nesnášel (zdravím hlavně Cynthii Weaver – mimochodem chudák ženská, Alan si při psaní skutečně nebere servítky).
Wakeův temný New York mi dal vzpomenout i na první hry s Maxem Paynem (ostatně tam taky hráč na začátku pobíhá v temném metru). Je až škoda, že z něj nevidíme víc. Času tam strávíme sice víc než dost, někdy až na únosné hranici stereotypu, ale vlastně jde jen o pár ulic a budov. Totéž vlastně v příběhu Sagy, Bright Falls je v podstatě mrtvé město, ve kterém se téměř nedá s nikým mluvit a nic dělat. Ale hlavní dějová linka plná napětí hráče vtáhne tak, že si relativní prázdnosti a omezenosti prostředí všimne, až když se nad tím zamyslí.
Líbí se mi nejednoznačnost velké části dějových prvků, je zde spousta možností interpretace, spousta věcí, které hráči hlodají v hlavě, a definitivní odpovědi hra neposkytne. Strávil jsem dlouhé hodiny čtením teorií ohledně toho, jaký vztah k sobě mají Wake, Zane a Scratch, jak přesně funguje Dark Place, a jestli náhodou hra není tak trochu alegorie na deprese, nebo alkoholismus, nebo kdo ví co dalšího. Je přeci zvláštní, že vyhořelý, depresivní a alkoholický Alan se v Dark Place plácá (ha!) dlouhých 13 let, zatímco vyrovnaná Saga pošle své démony do háje během pár minut, a za chvíli je zpátky v reálném světě. A ostatně Door naznačuje, že si za své problémy Alan může sám, protože se drží nesmyslných arbitrárních pravidel... Třeba v takovém Oceanview Hotelu jsem měl fakt nepříjemný pocit, když se scény s každým přepsáním stávaly více násilnými a krvavými, protože Alanovi připadalo, že to tak správně sedí do příběhu.
Samotnou kapitolou je hudba. Yötön Yö a Herald of Darkness se nepochybně stanou stálou součástí mého playlistu. Ale i skladby na pozadí jsou povedené a navozují tu správnou hororovou atmosféru.
Co se DLC týče, šlo v podstatě o jednohubky, které popravdě trochu narušují ucelenou atmosféru hry tím, že ji více propojují s dalšími Remedy hrami, ale zábavné rozhodně jsou. Nejvíce asi The Lake House, které je snad i děsivější než původní hra, a z toho, co dělali Dr. Marmontové, docela mrazí. Otázkou je, jestli byli takhle zkažení sami od sebe, nebo jestli to způsobil Alan, či snad Dark Place?
Na závěr už snad jen – RIP James McCaffrey. Naprosto ikonický hlas Maxe Payna, a nyní i Alexe Caseyho. Radost to poslouchat. Za sebe bych jako náhradu do plánovaného remaku navrhnul dabéra BoJacka Horsemana, podobnost hlasů tam celkem slyším.
Wakeův temný New York mi dal vzpomenout i na první hry s Maxem Paynem (ostatně tam taky hráč na začátku pobíhá v temném metru). Je až škoda, že z něj nevidíme víc. Času tam strávíme sice víc než dost, někdy až na únosné hranici stereotypu, ale vlastně jde jen o pár ulic a budov. Totéž vlastně v příběhu Sagy, Bright Falls je v podstatě mrtvé město, ve kterém se téměř nedá s nikým mluvit a nic dělat. Ale hlavní dějová linka plná napětí hráče vtáhne tak, že si relativní prázdnosti a omezenosti prostředí všimne, až když se nad tím zamyslí.
Líbí se mi nejednoznačnost velké části dějových prvků, je zde spousta možností interpretace, spousta věcí, které hráči hlodají v hlavě, a definitivní odpovědi hra neposkytne. Strávil jsem dlouhé hodiny čtením teorií ohledně toho, jaký vztah k sobě mají Wake, Zane a Scratch, jak přesně funguje Dark Place, a jestli náhodou hra není tak trochu alegorie na deprese, nebo alkoholismus, nebo kdo ví co dalšího. Je přeci zvláštní, že vyhořelý, depresivní a alkoholický Alan se v Dark Place plácá (ha!) dlouhých 13 let, zatímco vyrovnaná Saga pošle své démony do háje během pár minut, a za chvíli je zpátky v reálném světě. A ostatně Door naznačuje, že si za své problémy Alan může sám, protože se drží nesmyslných arbitrárních pravidel... Třeba v takovém Oceanview Hotelu jsem měl fakt nepříjemný pocit, když se scény s každým přepsáním stávaly více násilnými a krvavými, protože Alanovi připadalo, že to tak správně sedí do příběhu.
Samotnou kapitolou je hudba. Yötön Yö a Herald of Darkness se nepochybně stanou stálou součástí mého playlistu. Ale i skladby na pozadí jsou povedené a navozují tu správnou hororovou atmosféru.
Co se DLC týče, šlo v podstatě o jednohubky, které popravdě trochu narušují ucelenou atmosféru hry tím, že ji více propojují s dalšími Remedy hrami, ale zábavné rozhodně jsou. Nejvíce asi The Lake House, které je snad i děsivější než původní hra, a z toho, co dělali Dr. Marmontové, docela mrazí. Otázkou je, jestli byli takhle zkažení sami od sebe, nebo jestli to způsobil Alan, či snad Dark Place?
Na závěr už snad jen – RIP James McCaffrey. Naprosto ikonický hlas Maxe Payna, a nyní i Alexe Caseyho. Radost to poslouchat. Za sebe bych jako náhradu do plánovaného remaku navrhnul dabéra BoJacka Horsemana, podobnost hlasů tam celkem slyším.
Pro: příběh, atmosféra, hudba, dabing
Proti: relativní prázdnost prostředí, místy stereotyp