Náhodně se to sešlo, že uběhl rok od mého hraní NieR: Replicant, kdy jsem rozehrála hodně volné pokračování NieR: Automata. Těšila jsem se na další hutný příběh z post-apo světa tisíce let v budoucnosti s hudbou, která se neohraje, a po odehrání mohu říct, že přesně to jsem dostala.

Připravena, že s prvními závěrečnými titulky mám odehraný tak leda prolog, jsem se pustila do hraní a po odehrání všech hlavních konců (A-E) jsem byla překvapena, jak málo jsem hrála stejné segmenty hry v porovnání právě s prvním dílem. V prvním průchodu jsem se seznamovala s hrou, s příběhovým pozadím, světem a plnila vedlejší úkoly. Ty byly sice naprosto banální, co se týče jejich splnění, ale vždy mi přinesly malý střípek informací o postavách a vždy jsem se těšila na jejich reakce. 2B a 9S se skvěle totiž doplňovali, kdy 2B byla chladná (k 9S až přehnaně, ale pak jsem pochopila, proč si tento odstup chtěla držet), možná více racionální, ale zároveň i dokázala tu a tam projevit empatii k robotům, které jsem potkávala. Oproti tomu 9S byl navenek spíše nadšený do všeho, více projevoval emoce a city (a zvlášť k 2B), ale zároveň dokázal mít až nezdravý odstup k robotům a po vzoru správné propagandy od jeho nadřízených je dehumanizoval (byť toto slovo ve spojení s roboty zní asi zvláštně). Oba protagonisté na mě působili jako ztělesnění principu jin a jang. Hra naprosto skvěle dávkovala důležité momenty a pravdy o světě, kdy jsem správně tušila, že s každým dalším průchodem přijde ještě něco horšího, něco, co mi vyrazí dech ještě více.

Druhý průchod byl až na pár míst totožný s tím prvním, ale tentokrát jsem ovládala 9S, který často využíval pro boj jeho dovednost hackovat. Vím, že nemálo hráčů to příliš nebavilo, ale mně to nijak zvlášť nevadilo a hlavně jsem se díky tomu mohla dozvědět něco více o nepřátelích, které jsme potkali už v prvním průchodu, ale neměli jsme možnost nahlédnout, co se děje uvnitř v nich. Začaly se tak objevovat informace o robotech, že některé věci nejsou tak, jaké se zdají být, což mělo vliv i na 9S, který postupně měnil svůj pohled.

Třetí průchod byl strašný, ale z toho důvodu, že postava, kterou jsem musela ovládat (myslím 9S), mi byla strašně nesympatická a nepříjemná. Jenže pak jsem si uvědomila, že se mi do rukou dostal tragický hrdina a že za tou nesympatií se skrývá doopravdy nekomfort, který je normální pociťovat, když hrajete za někoho, kdo čím dál tím více šílí, upadá, kdo ztratil veškerou naději a komu je už absolutně jedno, co se stane. Naopak chvíle strávené s postavou A2 jsem si užívala a její dialogy s podem byly skvělé a bavilo mě sledovat jejich interakci. Pak ovšem přicházelo jedno strašné zjištění za druhým (smrt 2B, zjištění, že doopravdy byla 2E, tedy popravčí jednotka, která měla vždy za úkol zabít 9S, pokud zjistil příliš mnoho a že již tak učinila mnohokrát, pravda o YoRHa, osud Pascala, původ logic viru, že všichni androidi mají v sobě jednotku z robotů, tedy z nepřátel, se kterými tisíce let bojují aj.) a měla jsem pocit, že už i já klesám po spirále dolů stejně jako 9S. Naštěstí konec E tomu všemu dodal trochu optimismu, ale i tak ve mně hra zanechala plno myšlenek týkajících se smyslu života, proč jít dál a jak tragicky věci mohou skončit, když tento smysl jednoho dne zmizí.

Skvělá hra, která v sobě ukrývá myšlenky a pocity, které by v ní hráč ani nečekal a které rozhodně stojí za to najít a zažít.