Miluji Dark Souls a jako správný fanoušek této série jsem se těšil na další titul od FromSoftware a stejně jako mnozí další jsem na začátku tvrdě narazil. I když jsem slyšel ze všech stran, že se Sekiro hraje trochu jinak, i tak jsem ty souboje zkoušel hrát mým oblíbeným uskakovacím stylem a samozřejmě jsem tak dostával slušně na frak.
Musel jsem tak jít do sebe a začít více hrát stylem, jaký se ode mě očekává. Tedy dokonale se naučit číst pohyby nepřátel a na základě jejich útoků se bránit, uhýbat nebo dělat protiútoky. Docela zásadní je pak použití mikiri counteru, na který jsem si taky musel nějakou dobu zvykat. Zajímavým doplňkem soubojů jsou pak i použití prostetických nástrojů. Oblíbil jsem si hlavně sekeru a oheň. Ty jsem používal především proti bossům.
Na prvního pořádného bosse jsem si musel nějakou dobu počkat, až jsem si myslel, že žádní velcí ve hře nebudou. Nakonec jsem si jich užil do sytosti. Asi nejhorší bylo pro mě porazit Genichira zhruba v polovině hry. Když jsem si na něj konečně zvykl a prošel prvními dvěma fázemi, přišla fáze třetí s elektřinou. Strávil jsem s ním asi 4 hodiny, než se mi ho podařilo porazit. Nejednou jsem pod vousy pronesl hlášku: "Zlatí Ornstein a Smough". Podobně dlouho jsem pak likvidoval i řezbáře v jeho skutečné podobě jménem Demon of Hatred a finálního Isshina. Dost mě bavil boss fight s chytáním 4 opic, akorát to bylo vždycky hrozně na dlouho.
Naopak se mi moc nelíbilo, že se někteří bossové opakuji. Například Monk nebo velký opičák, i když je pravda, že tam bylo při druhém setkání vždycky něco zákeřného navíc. To samé mi pak vadilo i v řadách minibossů, především Headless či Centipede.
Dalším nezvykem z dílen FromSoftware je celkem výpravný příběh. Ten mě celkem bavil a postupně jsem si vyzkoušel se dostat ke všem čtyřem koncům. A popravdě, dost dlouho jsem si myslel, že je Kuro holka.
Graficky hra nevypadá na svoji dobu nijak převratně, na druhou stranu nijak neurazí. Líbí se mi level design, často je ve velkých oblastech možné otevírat zkratku, což mi tak trochu připomínalo první Dark Souls. Nejvíc se mi pak líbilo v oblasti Fountainhead Palace a na střechách Ashina Castle, kde jsem si při opakovaném používání prostetického háku připadal jako Spiderman.
I když jsem často při hraní nadával jako špaček, hra mě hodně bavila. Probít se přes všechny nepřátele je často opravdu dost těžké, ale postupně jsem si na všechny zvykl a další průchody hrou už byly obvykle rychlé. Hru mohu bez váhání doporučit, ale často to chce mít pevné nervy.
Musel jsem tak jít do sebe a začít více hrát stylem, jaký se ode mě očekává. Tedy dokonale se naučit číst pohyby nepřátel a na základě jejich útoků se bránit, uhýbat nebo dělat protiútoky. Docela zásadní je pak použití mikiri counteru, na který jsem si taky musel nějakou dobu zvykat. Zajímavým doplňkem soubojů jsou pak i použití prostetických nástrojů. Oblíbil jsem si hlavně sekeru a oheň. Ty jsem používal především proti bossům.
Na prvního pořádného bosse jsem si musel nějakou dobu počkat, až jsem si myslel, že žádní velcí ve hře nebudou. Nakonec jsem si jich užil do sytosti. Asi nejhorší bylo pro mě porazit Genichira zhruba v polovině hry. Když jsem si na něj konečně zvykl a prošel prvními dvěma fázemi, přišla fáze třetí s elektřinou. Strávil jsem s ním asi 4 hodiny, než se mi ho podařilo porazit. Nejednou jsem pod vousy pronesl hlášku: "Zlatí Ornstein a Smough". Podobně dlouho jsem pak likvidoval i řezbáře v jeho skutečné podobě jménem Demon of Hatred a finálního Isshina. Dost mě bavil boss fight s chytáním 4 opic, akorát to bylo vždycky hrozně na dlouho.
Naopak se mi moc nelíbilo, že se někteří bossové opakuji. Například Monk nebo velký opičák, i když je pravda, že tam bylo při druhém setkání vždycky něco zákeřného navíc. To samé mi pak vadilo i v řadách minibossů, především Headless či Centipede.
Dalším nezvykem z dílen FromSoftware je celkem výpravný příběh. Ten mě celkem bavil a postupně jsem si vyzkoušel se dostat ke všem čtyřem koncům. A popravdě, dost dlouho jsem si myslel, že je Kuro holka.
Graficky hra nevypadá na svoji dobu nijak převratně, na druhou stranu nijak neurazí. Líbí se mi level design, často je ve velkých oblastech možné otevírat zkratku, což mi tak trochu připomínalo první Dark Souls. Nejvíc se mi pak líbilo v oblasti Fountainhead Palace a na střechách Ashina Castle, kde jsem si při opakovaném používání prostetického háku připadal jako Spiderman.
I když jsem často při hraní nadával jako špaček, hra mě hodně bavila. Probít se přes všechny nepřátele je často opravdu dost těžké, ale postupně jsem si na všechny zvykl a další průchody hrou už byly obvykle rychlé. Hru mohu bez váhání doporučit, ale často to chce mít pevné nervy.
