„Stygian není o tom vyhrát, ale vydržet,“ píše se zde v komentáři. A já jsem nevydržel.

Ze začátku hra působí povedeně – nadchne už při bohaté tvorbě postavy, dále svou stylizovanou grafikou a znepokojivou hudbou. Lovecraftovská atmosféra by se dala krájet. Celé městečko je prodchnuto zmarem. Jsou zde kultisti, mafie, pár obchodníků, no a pak ti zbylí ubožáci, kteří se snaží nějak přežít. Nebo to zabalit, za to se v takovém světě není třeba stydět.

Ovšem pak to začne drhnout. Splníte pár questů a dojde vám, že skoro každý odkazuje na konkrétní Lovecraftovu povídku. Kde je vlastní invence autorů? Ano, pomrkávání se dá pochopitelně očekávat, ale tady někdo dostal dávku slzného plynu. Navíc tedy Lovecraft napsal opravdu spoustu povídek, ale většina adaptací, Stygian nevyjímaje, odkazuje primárně k těm nejznámějším. Další problém je, že to nepůsobí vůbec přirozeně (ani správně nadpřirozeně), když v kůži jedné jediné postavy procházíte různými "povídkami" v podobě questů. Nedá se říct, že by ty questy byly špatné, ale prostě "narvat tam co nejvíc Lovecrafta" je začátečnická chyba. Ve výsledku jsou pak nejlepší lovecraftovská díla ta, která nejsou přímou adaptací, ale pouze si berou inspiraci.

U soubojů však zábava již nedrhne, ale spíše se zcela zasekne. Zdlouhavé animace, primitivní systém, neschopní společníci. Hra nabízí různé možnosti vývoje postavy, přičemž zaměření na boj je asi ta nejméně zajímavá. Ale pokud hráč nedá jak sobě, tak společníkům co nejvíce bodů do bojových schopností, bude se mít špatně. Hodně špatně. Pokud dá, bude se mít jen nedobře. V některých soubojích už jsem si oddechl, že jsem to nějak ustál, když vtom přišla druhá vlna nepřátel. A pak třetí. A pak mi došly vzácné náboje. Takže load. Tentokrát mi štěstí přálo, porazil jsem i vlnu třetí. Vyšel na ulici, že si honem koupím náboje, ale... další souboj. Nazývat souboje taktickými je snad špatný vtip, a jedinou inspiraci HoM&M 3 vidím v tom, že políčka mají šest hran.

Hru jsem v průběhu let rozehrál několikrát, vždy s úplně jinou postavou. Bohužel to jen přispělo k prozření ohledně linearity Stygianu. Jakkoliv je možno dílčí questy plnit trochu jinak, postup hrou je stále stejný. Dokonce vás hra pomocí cutscén navede na ty správné koleje. Zřejmě proto, že jiné možnosti autoři zkrátka nestihli implementovat. Tím pádem hra začne poměrně rychle nudit, když jde o "jdi tam, dělej tamto". Hlavně u svatého Cthulhu nezkoušejte dělat věci v jiném pořadí, než vám hra naznačuje!

Ve výsledku jsou tak ve hře utopeny i klady a zajímavé nápady. Jedním z nich je třeba i negativní "levelování". Když získáte dostatek negativních zkušeností (zvaných angst), postoupíte o level a musíte si vybrat nějaký postih. Škoda jen, že postihy, stejně jako kladné perky, jsou většinou jen +5 % k tomuhle, -10 % k tamtomu. Stále čekám na hru, která by perky více spojila s narativní stránkou, a ne jen s herními mechanismy. Čím to, že jsem se zatím nesetkal se hrou, která by to dělala lépe než původní Fallouty? Ale vlastně jsem chtěl psát o kladech – podobně jako v Pillars of Eternity je zde charakter postavy, její životní filozofie. Můžete tak být např. materialista, racionální člověk, ezoterik a podobně. Dialogy to vcelku ovlivňuje, a hraním té správné role si léčíte duševní zdraví. To je opravdu fajn mechanika, a byl bych rád, kdyby více her používalo dialogové možnosti podle osobnosti, ne jen hodná/zlá/ošklivá(?) odpověď.

Příběh hry je již zmíněnou směsicí povídek, ale je třeba uznat, že to nepůsobí jako slátanina. Spíše jako Lovecraftův zábavní park. Best of Lovecraftových povídek v rámci jednoho příběhu. Když konečně trochu postoupíte do temnějších hlubin městečka Arkham, začnou se dít věci. Scéna v kině je opravdu silná a znepokojivá. Takovým způsobem, že vás vytrhne ze stereotypu, do kterého se předchozí část hry dostala, a začnete se přeci jen těšit na... nekonečné souboje? Nu, těšit se na ně nezačnete, ale je to to, co dostanete. Jestli se přes ně prokoušete, můžete mi dát vědět, jak to pokračuje. Já na to už neměl nervy.