Když jsem žasnul nad vizuálem trilogie Mass Effect v Legendární edici, ani jsem si neuvědomoval, o kolik lépe ten uhrančivý vesmírný svět ještě může vypadat… Tedy dokud jsem nespatřil Mass Effect Andromedu! Na první pohled nemusí být rozdíl vždy tak dramatický, ale v Mass Effect Andromedě se skrývá hromada mravenčí práce. Interiéry mnohem lépe prokouknou s novým precizním stínováním a spoustou „reálných“ drobností, které se válí všude kolem. Samozřejmě krásné jsou i pohledy do dáli na planetách, které se chystáte terraformovat. Líbí se mi, že v podstatě každá z nich má nějakou svoji vlastní estetiku. Zatímco jedna vás přenese do filmu Avatar, druhá připomíná Údolí smrti, jiná je zase pokrytá sněhem a ledem apod.
Doslova hypnotizující pro mě byly i první průlety vesmírem z „první osoby“ při meziplanetárním cestováním. Zkrátka prvotní dojmy z objevování nového nejsou v této hře nikdy zklamáním. Zklamáním je až způsob, jakým se Andromeda vlastně hraje. A tím se dostávám k onomu všeobsažnému pojmu „hratelnost“… Hratelnost znamená, že hráče bude bavit plnit úkoly, bude ho bavit střílet a bude se těšit na to, až se dozví další část příběhu. Nic z toho se zde neděje. Střílení bylo vždycky velkou, možná až příliš velkou částí Mass Effect a bohužel to vždycky byl de facto „nejslabší článek“ série. Ne, že by s ním bylo něco špatně, ale byl průměrný. V Andromedě se repetitivnost přestřelek dere více na povrch. Na různých místech se doslova z povinnosti spawnují pořád ti samí nepřátelé. Někdy to působí vyloženě jako pěst na oko. Často je spatříte, jak zdálky nehnutě čekají na svých pozicích a když vystřelíte jejich směrem, všichni se zázračně otočí na vás. Nepřátelé jakoby vás odstřelovali až příliš koordinovaně. Pocit z akce je nepřirozený mimo jiné i pro, že vaši teammati hrají až druhé housle. V podstatě jako by tam nebyli. Sice skoro nikdy neumřou, ale taky vám moc nepomůžou. Speciální vlastnosti a biotika se mi také zdá méně efektivní (nebo méně zábavná?)
Příběh – to, že v něm chybí určitá naléhavost a osudovost může být dáno tím, že Andromeda je trochu více „casual“. Je spíše pozitivně dobrodružná a výpravná, nepůsobí jako intenzivní boj o život. Mám ale podezření, že BioWare záměrně zmrvil postavy tak, aby nikdo z nich (ani vy) nebyl na první dobrou sympatický alfa samec a kočanda, s kterou by bylo radost romantizovat. Nerad to přiznávám, ale jsou v tom cítit mírné woke tendence, které sice a priori neodsuzuji, ale cítím, že jejich důsledkem je můj menší zájem o osudy všech protagonistů. BioWare nejspíš chtěli ukázat, že každý má své chyby a každý je vlastně „reálný“ člověk jako sám hráč, ale paradoxně proces identifikace je zde obtížnější. Některé interakce mi přišly lehce ufňukané a v obecné rovině postavy jsou mírně asexuální. Jen teda Cora měla i přes svůj lesbický účes aspoň fajn figuru. :-) Ovšem mrzelo mě, jak jsou nabízené možnosti v dialozích snad ještě více prvoplánové než dřív. Hra Vám nejprve představí systém, kdy každá z možných odpovědí má rozvíjet váš charakter určitým směrem – empatický, logický, profesionální apod. Ale přitom jsem si nevšiml, že by to mělo jakýkoli vliv na následné možnosti. Tedy žádné přelívání bodů mezi Paragon/Renegade a následné odemykání nových možností řešení problémů. A od prvních interakcí máte u některých postav možnost srdíčka, což u mě jaksi nabourává pocit "přirozeného" rozvoje partnerského vztahu. Kde je pocit nejistoty, vzrušení a romantika? :-)
Hratelnost musí být završena kvalitními questy a v tom Andromeda taky pokulhává. Vlastně mi přijde naprosto zarážející, že ve zkušeném týmu vývojářů s rozpočtem převyšujícím třetího Zaklínače se nenašel nikdo, kdo by dokázal do hry implementovat opravdu dobré nápady. Na každé planetě děláte doslova to samé. Jezdíte sem a tam, děkujete bohu za fast travel a nakonec sestoupíte do nitra gravitační studny, v níž luštíte pořád ty samé hieroglyfy. Musím přiznat, že Andromeda je první hra, u které jsem na pozadí poslouchal podcasty, abych se nenudil.
Jsem zklamaný, ale přesto hodnotím nadprůměrně – jak to? Zvědavost a potěšení z grafického zpracování a vesmírného prostředí mě přeci jen hnala vpřed. Prvních 10 hodin (z celkových 40) pro mě představovalo čiré potěšení, ale pak se ukázalo, že Andromeda je vlastně pořád o tom samém – pouze v různobarevném kabátku. Průzkum nedokáže bavit sám o sobě, když hra není schopna v hráči zažehnout plamen, který by jej v tom průzkumu podporoval. Fádní hratelnost pak ruku v ruce snižuje i zájem o celkový příběh. Nechci scénář hry kritizovat, ale texty mimo dialogy jsem záhy přestal číst. Je sympatické, že vedlejších úkolů je hromada, přičemž hra vás za jejich ignorování nijak nesankcionuje a umožnuje vám jít poměrně rychle vpřed. Hlavní dějová linka tak dokáže mít spád, ale v závěru si o katarzi Mass Effect 3 může nechat jenom zdát...
Doslova hypnotizující pro mě byly i první průlety vesmírem z „první osoby“ při meziplanetárním cestováním. Zkrátka prvotní dojmy z objevování nového nejsou v této hře nikdy zklamáním. Zklamáním je až způsob, jakým se Andromeda vlastně hraje. A tím se dostávám k onomu všeobsažnému pojmu „hratelnost“… Hratelnost znamená, že hráče bude bavit plnit úkoly, bude ho bavit střílet a bude se těšit na to, až se dozví další část příběhu. Nic z toho se zde neděje. Střílení bylo vždycky velkou, možná až příliš velkou částí Mass Effect a bohužel to vždycky byl de facto „nejslabší článek“ série. Ne, že by s ním bylo něco špatně, ale byl průměrný. V Andromedě se repetitivnost přestřelek dere více na povrch. Na různých místech se doslova z povinnosti spawnují pořád ti samí nepřátelé. Někdy to působí vyloženě jako pěst na oko. Často je spatříte, jak zdálky nehnutě čekají na svých pozicích a když vystřelíte jejich směrem, všichni se zázračně otočí na vás. Nepřátelé jakoby vás odstřelovali až příliš koordinovaně. Pocit z akce je nepřirozený mimo jiné i pro, že vaši teammati hrají až druhé housle. V podstatě jako by tam nebyli. Sice skoro nikdy neumřou, ale taky vám moc nepomůžou. Speciální vlastnosti a biotika se mi také zdá méně efektivní (nebo méně zábavná?)
Příběh – to, že v něm chybí určitá naléhavost a osudovost může být dáno tím, že Andromeda je trochu více „casual“. Je spíše pozitivně dobrodružná a výpravná, nepůsobí jako intenzivní boj o život. Mám ale podezření, že BioWare záměrně zmrvil postavy tak, aby nikdo z nich (ani vy) nebyl na první dobrou sympatický alfa samec a kočanda, s kterou by bylo radost romantizovat. Nerad to přiznávám, ale jsou v tom cítit mírné woke tendence, které sice a priori neodsuzuji, ale cítím, že jejich důsledkem je můj menší zájem o osudy všech protagonistů. BioWare nejspíš chtěli ukázat, že každý má své chyby a každý je vlastně „reálný“ člověk jako sám hráč, ale paradoxně proces identifikace je zde obtížnější. Některé interakce mi přišly lehce ufňukané a v obecné rovině postavy jsou mírně asexuální. Jen teda Cora měla i přes svůj lesbický účes aspoň fajn figuru. :-) Ovšem mrzelo mě, jak jsou nabízené možnosti v dialozích snad ještě více prvoplánové než dřív. Hra Vám nejprve představí systém, kdy každá z možných odpovědí má rozvíjet váš charakter určitým směrem – empatický, logický, profesionální apod. Ale přitom jsem si nevšiml, že by to mělo jakýkoli vliv na následné možnosti. Tedy žádné přelívání bodů mezi Paragon/Renegade a následné odemykání nových možností řešení problémů. A od prvních interakcí máte u některých postav možnost srdíčka, což u mě jaksi nabourává pocit "přirozeného" rozvoje partnerského vztahu. Kde je pocit nejistoty, vzrušení a romantika? :-)
Hratelnost musí být završena kvalitními questy a v tom Andromeda taky pokulhává. Vlastně mi přijde naprosto zarážející, že ve zkušeném týmu vývojářů s rozpočtem převyšujícím třetího Zaklínače se nenašel nikdo, kdo by dokázal do hry implementovat opravdu dobré nápady. Na každé planetě děláte doslova to samé. Jezdíte sem a tam, děkujete bohu za fast travel a nakonec sestoupíte do nitra gravitační studny, v níž luštíte pořád ty samé hieroglyfy. Musím přiznat, že Andromeda je první hra, u které jsem na pozadí poslouchal podcasty, abych se nenudil.
Jsem zklamaný, ale přesto hodnotím nadprůměrně – jak to? Zvědavost a potěšení z grafického zpracování a vesmírného prostředí mě přeci jen hnala vpřed. Prvních 10 hodin (z celkových 40) pro mě představovalo čiré potěšení, ale pak se ukázalo, že Andromeda je vlastně pořád o tom samém – pouze v různobarevném kabátku. Průzkum nedokáže bavit sám o sobě, když hra není schopna v hráči zažehnout plamen, který by jej v tom průzkumu podporoval. Fádní hratelnost pak ruku v ruce snižuje i zájem o celkový příběh. Nechci scénář hry kritizovat, ale texty mimo dialogy jsem záhy přestal číst. Je sympatické, že vedlejších úkolů je hromada, přičemž hra vás za jejich ignorování nijak nesankcionuje a umožnuje vám jít poměrně rychle vpřed. Hlavní dějová linka tak dokáže mít spád, ale v závěru si o katarzi Mass Effect 3 může nechat jenom zdát...
