Na druhý díl Alana jsem byla zvědavá a říkala si, jakých změn se dočkám, jelikož uplynulo řadu let od doby, kdy vyšel první díl, a hry a jejich hratelnost si prošly nějakým vývojem od té doby. A samozřejmě jsem se nemohla dočkat, až se dozvím, co se s Alanem těch několik let, co zmizel, dělo.
První novinkou byly dvě hratelné postavy. Tou první je agentka FBI Saga Anderson a přes počáteční skepsi, která trvala jen chvíli, mě nejvíce bavilo hrát právě za ni. Líbila se mi její analytická a racionální mysl (která tvořila kontrast k Alanovi), i když s menší dávkou nadpřirozena, a také to, jak si rozvěšovala stopy k případům na své nástěnce. Tato činnost sice byla jednoduchá a sama o sobě nevyžadovala po hráči žádné velké myšlení, ale ráda jsem si četla její komentáře ke stopám a co z toho vyvozuje. Samozřejmě bylo uspokojivé, když se něco mohlo uzavřít, a tak jsem byla motivována najít co nejvíce stop. Navíc jsem se s ní vydala do známých míst z prvního dílu a užila si i interakci s obyvateli Bright Falls a okolí. Za Alana se hrálo trochu jinak a také se pohyboval v jiných kulisách, za což jsem byla dost ráda, protože by mě nejspíše nebavilo trávit tolik hodin ve stejných lokacích. Bohužel mi jeho části nepřišly tak přitažlivé jako temné lesy a maloměsto a bylo zajímavé sledovat, jak se Alan takřka moc neposouvá v příběhu, zatímco Saga odkrývá jednu věc za druhou.
Druhou velkou a výraznou změnou (a pro mě k lepšímu) byl značný úbytek akčních částí a naopak přibylo více těch adventurních. Zatímco v prvním díle jsem se převážně přesouvala z bodu A do bodu B a u toho střílela zástupy nepřátel, tak tady jsem se kolikrát do oblastí vracela, hledala stopy a bojovala s menším počtem nepřátel a ještě k tomu méně často. Jak se u adventur sluší a patří, tak na mě čekaly i hádanky a obecně nutnost zapojit mozek, což jsem rozhodně uvítala. Zatímco u Sagy se toto omezilo spíše na rozluštění toho, jak otevřít nějakou úschovnu (vlastně si teď zpětně říkám, že je škoda, že toho nebylo využito více i v rámci hlavní dějové linky), tak u Alana mě čekalo přepínání scén, kdy se daná oblast změnila, a hledání toho, co je nového a kudy jít dál. Obě činnosti mě bavily a ocenila jsem je jako příjemnou změnu tempa hry. Z matematické hádanky jsem byla vyloženě nadšená a velmi mě také bavily Nursery rhymes, které vyprávěly staré příběhy a jejich umístění neznámým člověkem (nechybělo ovšem pozdější vysvětlení, kdo za nimi stojí) na holé lesní půdě nebo v polorozpadlých budovách, jim dodávalo zvláštní a tajuplné kouzlo.
Nechci opomenout ani audio-vizuální stránku hry, kdy jsem si užívala pohledy na lesy zahalené v mlze, ulice zalité zapadajícím sluncem nebo i temné město s neony. Opět na mě čekal po každé kapitole hudební kousek, který jsem vždy nechávala dohrát až do konce, a jeden speciální hudební klip mě naprosto odrovnal a musela jsem kroutit hlavou nad tím, jak to skvěle zapadá do celého vyprávění a jak to vystihuje osobnost a celý příběh Alana.
Příběh hry by se dle mého názoru dal chápat i jako alegorie vyprávějící o člověku trpící duševním onemocněním. Opravdovým nepřítelem je psychické onemocnění Alana Waka. Úspěšný spisovatel nadaný velkou fantazií neunesl slávu, začala u něj spisovatelská krize, nadobro se zhroutil v Bright Falls při cestě s manželkou a propadl se do psychózy (na což odkazuje i text oné skvělé písně s nezapomenutelným videoklipem, která je součástí jedné kapitoly ve hře). Darkness symbolizuje psychotickou poruchu, která mění realitu, Alan propadl chorým představám, má pocit, že musí psát, aby se vymanil ze své choroby, vymýšlí si postavy, které mu mají pomoci, vše podává stejně přesvědčeně a naléhavě jako opravdoví lidé stiženi psychotickou poruchou. Jeho nemoc prožívá i Alice, je z ní zoufalá, má pocit, že se k ní pořád vrací a sama toho má dost a nemůže už dále. Ve spojitosti s tímhle bych chtěla zmínit scénu, ve které Saga na konci hry stojí před svojí nástěnkou a prochází si ukázkovým depresivním bludným kruhem, kdy říká, že je špatná matka, agentka, kolegyně, cokoliv, čímž se se její negativní myšlenky ještě více prohlubují a ještě více sama sebe shazuje. Naštěstí dokáže něco, co depresivní lidé tak neumí, říct si racionálně, že tyto myšlenky nejsou pravdivé a říct si důvod, proč pravdivé být nemohou. Tato část se mi hodně líbila.
Hru jsem si dost užila a těším se, co si vývojáři přichystají příště. Snad si do té doby zahraji ten Control, když už má být dvojka.
První novinkou byly dvě hratelné postavy. Tou první je agentka FBI Saga Anderson a přes počáteční skepsi, která trvala jen chvíli, mě nejvíce bavilo hrát právě za ni. Líbila se mi její analytická a racionální mysl (která tvořila kontrast k Alanovi), i když s menší dávkou nadpřirozena, a také to, jak si rozvěšovala stopy k případům na své nástěnce. Tato činnost sice byla jednoduchá a sama o sobě nevyžadovala po hráči žádné velké myšlení, ale ráda jsem si četla její komentáře ke stopám a co z toho vyvozuje. Samozřejmě bylo uspokojivé, když se něco mohlo uzavřít, a tak jsem byla motivována najít co nejvíce stop. Navíc jsem se s ní vydala do známých míst z prvního dílu a užila si i interakci s obyvateli Bright Falls a okolí. Za Alana se hrálo trochu jinak a také se pohyboval v jiných kulisách, za což jsem byla dost ráda, protože by mě nejspíše nebavilo trávit tolik hodin ve stejných lokacích. Bohužel mi jeho části nepřišly tak přitažlivé jako temné lesy a maloměsto a bylo zajímavé sledovat, jak se Alan takřka moc neposouvá v příběhu, zatímco Saga odkrývá jednu věc za druhou.
Druhou velkou a výraznou změnou (a pro mě k lepšímu) byl značný úbytek akčních částí a naopak přibylo více těch adventurních. Zatímco v prvním díle jsem se převážně přesouvala z bodu A do bodu B a u toho střílela zástupy nepřátel, tak tady jsem se kolikrát do oblastí vracela, hledala stopy a bojovala s menším počtem nepřátel a ještě k tomu méně často. Jak se u adventur sluší a patří, tak na mě čekaly i hádanky a obecně nutnost zapojit mozek, což jsem rozhodně uvítala. Zatímco u Sagy se toto omezilo spíše na rozluštění toho, jak otevřít nějakou úschovnu (vlastně si teď zpětně říkám, že je škoda, že toho nebylo využito více i v rámci hlavní dějové linky), tak u Alana mě čekalo přepínání scén, kdy se daná oblast změnila, a hledání toho, co je nového a kudy jít dál. Obě činnosti mě bavily a ocenila jsem je jako příjemnou změnu tempa hry. Z matematické hádanky jsem byla vyloženě nadšená a velmi mě také bavily Nursery rhymes, které vyprávěly staré příběhy a jejich umístění neznámým člověkem (nechybělo ovšem pozdější vysvětlení, kdo za nimi stojí) na holé lesní půdě nebo v polorozpadlých budovách, jim dodávalo zvláštní a tajuplné kouzlo.
Nechci opomenout ani audio-vizuální stránku hry, kdy jsem si užívala pohledy na lesy zahalené v mlze, ulice zalité zapadajícím sluncem nebo i temné město s neony. Opět na mě čekal po každé kapitole hudební kousek, který jsem vždy nechávala dohrát až do konce, a jeden speciální hudební klip mě naprosto odrovnal a musela jsem kroutit hlavou nad tím, jak to skvěle zapadá do celého vyprávění a jak to vystihuje osobnost a celý příběh Alana.
Příběh hry by se dle mého názoru dal chápat i jako alegorie vyprávějící o člověku trpící duševním onemocněním. Opravdovým nepřítelem je psychické onemocnění Alana Waka. Úspěšný spisovatel nadaný velkou fantazií neunesl slávu, začala u něj spisovatelská krize, nadobro se zhroutil v Bright Falls při cestě s manželkou a propadl se do psychózy (na což odkazuje i text oné skvělé písně s nezapomenutelným videoklipem, která je součástí jedné kapitoly ve hře). Darkness symbolizuje psychotickou poruchu, která mění realitu, Alan propadl chorým představám, má pocit, že musí psát, aby se vymanil ze své choroby, vymýšlí si postavy, které mu mají pomoci, vše podává stejně přesvědčeně a naléhavě jako opravdoví lidé stiženi psychotickou poruchou. Jeho nemoc prožívá i Alice, je z ní zoufalá, má pocit, že se k ní pořád vrací a sama toho má dost a nemůže už dále. Ve spojitosti s tímhle bych chtěla zmínit scénu, ve které Saga na konci hry stojí před svojí nástěnkou a prochází si ukázkovým depresivním bludným kruhem, kdy říká, že je špatná matka, agentka, kolegyně, cokoliv, čímž se se její negativní myšlenky ještě více prohlubují a ještě více sama sebe shazuje. Naštěstí dokáže něco, co depresivní lidé tak neumí, říct si racionálně, že tyto myšlenky nejsou pravdivé a říct si důvod, proč pravdivé být nemohou. Tato část se mi hodně líbila.
Hru jsem si dost užila a těším se, co si vývojáři přichystají příště. Snad si do té doby zahraji ten Control, když už má být dvojka.
