Nejvíce mě z počátku odrazovalo pomalejší tempo a těžkopádnost ovládání, které bylo navíc i umocněno zasazením úvodu do okolí zasněžených hor. A hra si fakt dávala na čas vysvětlit základy stopování, lovení atd. Tohle pokračovalo i po dokončení první kapitoly a cítil jsem, že spíš hraju dost lineární film, kde můžu sice hýbat s postavičkou, ale ve chvíli, kdy se odkloním od scénáře, vyústí to v nesplnění mise. “Arthure, schovej se za strom.” “Zastav povoz támhle na mýtině!” A člověk se musí postavit na specifické místo vyznačené žlutou barvou na mapě. Občas i některé příběhové mise jsou tak naskriptované, že uprostřed přestřelky postava nemůže vystřelit z pistole, protože to děj zrovna vyžaduje
Druhým problémem bylo pro mě zasazení samotného děje. Nejsem velkým fanouškem pokračování ve chvíli, kdy děj má uspokojivý a uzavřený konec. Druhý Red Dead Redemption jsem si držel hodně od těla několik let. První díl byl pro mě i takový úvod do her v otevřeném světě. Zároveň mi uhranul dospělejší příběh Johna Marstona na cestě za vykoupením a klidnějším životem. Prostě něco jiného od zavedené GTA formule, která měla více satiričtějíší příběhy. Akorát dvojka není přímé pokračování, ale prequel. Asi by mě nenapadlo, že potřebuji vědět, co se událo před začátkem jedničky nebo kdo všechno byl členem gangu Dutche van der Lindena.
Jsem rád, že jsem se mýlil a hra mě dokázala zaplést do svých spárů. Nebo spíš lasa? Dostalo se mi až zenového zážitku, přijal ono pomalé tempo vyprávění a vcítil se do role Arthura Morgana. Každé ráno vstával v kempu a vypomáhal se sekáním dřeva, krmením koní a snažil se přispět každý vydělaný dolar do společné kasy. A když už nastal večer sedl si ke společnému stolu, zahrál s někým partičku domina nebo si zazpíval u táborového ohně.
Mapa RDR2 je úplným opakem “ubisoftích” map, kde při jejím otevření vyskočí 853 různorodých otazníčků, skrývajících sérii stejně opakujících aktivit. Místo hra nabádá k prozkoumávání světa. Kolikrát jsem potkal náhodného pocestného, který potřeboval pomoct. Některá setkání vedla k vtipné situaci, kdy šlo o přepadení a přišel jsem o koně. Jindy mě potěšilo, když o několik hodin později jsem potkal ve městě onoho pocestného, kterému jsem pomohl a poznává mě a ještě nabízí nákup v místním obchodu zdarma.
Druhým problémem bylo pro mě zasazení samotného děje. Nejsem velkým fanouškem pokračování ve chvíli, kdy děj má uspokojivý a uzavřený konec. Druhý Red Dead Redemption jsem si držel hodně od těla několik let. První díl byl pro mě i takový úvod do her v otevřeném světě. Zároveň mi uhranul dospělejší příběh Johna Marstona na cestě za vykoupením a klidnějším životem. Prostě něco jiného od zavedené GTA formule, která měla více satiričtějíší příběhy. Akorát dvojka není přímé pokračování, ale prequel. Asi by mě nenapadlo, že potřebuji vědět, co se událo před začátkem jedničky nebo kdo všechno byl členem gangu Dutche van der Lindena.
Jsem rád, že jsem se mýlil a hra mě dokázala zaplést do svých spárů. Nebo spíš lasa? Dostalo se mi až zenového zážitku, přijal ono pomalé tempo vyprávění a vcítil se do role Arthura Morgana. Každé ráno vstával v kempu a vypomáhal se sekáním dřeva, krmením koní a snažil se přispět každý vydělaný dolar do společné kasy. A když už nastal večer sedl si ke společnému stolu, zahrál s někým partičku domina nebo si zazpíval u táborového ohně.
Mapa RDR2 je úplným opakem “ubisoftích” map, kde při jejím otevření vyskočí 853 různorodých otazníčků, skrývajících sérii stejně opakujících aktivit. Místo hra nabádá k prozkoumávání světa. Kolikrát jsem potkal náhodného pocestného, který potřeboval pomoct. Některá setkání vedla k vtipné situaci, kdy šlo o přepadení a přišel jsem o koně. Jindy mě potěšilo, když o několik hodin později jsem potkal ve městě onoho pocestného, kterému jsem pomohl a poznává mě a ještě nabízí nákup v místním obchodu zdarma.
