Syberii mám zapsanou jako jednu z trojice "nové vlny" adventur spolu s The Longest Journey a Runaway: A Road Adventure. Není bez zajímavosti, že je to jediná hra z této trojice, kterou jsem kdy dohrál, a to hned někdy v roce 2006, krátce poté, co hra vyšla v Levelu. V paměti jsem ji měl zapsanou jako jednu z těch "dokonalých", stoprocentních her, ale prakticky nic jsem si z ní nepamatoval. A jak během oněch 18 let od prvního dohrání (a bezmála 23 let od vydání) na hře zahlodal zub času? Bohužel poměrně významně, a tak jsem poprvé během svého pobytu na DH uvažoval o vynechání číselného hodnocení. Výsledných 80% je nakonec jen "aby tam něco bylo".
Syberia je road trip americké právničky Kate Walker, jejíž úkol, převzetí francouzské továrny na mechanické hračky americkou megakorporací, se úmrtím majitelky továrny značně zkomplikuje. Rodina Voralbergů totiž skrývá tajemství, jímž je fingovaná smrt Hanse, mladšího bratra majitelky továrny Anny. A hledání bratra je i cílem této hry.
Z technického hlediska je hra dokonalá. Kate prochází po nádherně graficky vymodelovaných obrazovkách, do toho hraje hudba, ze které jde člověku mráz po zádech. Po příjezdu do Valadilene prší, následně je všude mokro a na cestě leží kaluže. Nostalgie je slovo, které nás provází celou hrou. Ve hře potkáme jen minimum postav, až na výjimky zaujmou svým vykreslením a hloubkou. A to včetně hlavní hrdinky! Hra si hraje s našimi emocemi a outro takřka vymáčklo slzu z mého oka. Atmosféra a příběh Syberie je takřka na 100%, je to opravdu jako ve filmu. Přesto se jedná spíše o pohádku a zážitek se na vážnější adventury typu Gabriel Knight: Sins of the Fathers či Quest for Glory: Shadows of Darkness nechytá.
Problém Syberie je však samotná hratelnost. V úvodním Valadilene jsem postupoval rychle vpřed. Postupně se přede mnou otevřelo nějakých 20 obrazovek a najednou přišel fatální zákys - někde jsem prostě něco musel vynechat. A následovalo dvoudenní peklo, kdy jsem několikrát krouživým pohybem projel všechny obrazovky kvůli interaktivnímu místu a... nic! Vzdal jsem to a nahlédl do návodu. Tam se píše: "Teď jděte do dveří vzadu." O jakých dveřích je to krucifix himmel donner vetter fagot laudon řeč? A skutečně, pozadí jedné obrazovky skrývalo miniaturní dveře, které nějak odolaly mému zkoumání všeho všude. Následně jsem hladce pokračoval, ale při dalších zákysech jsem neměl chuť prohledávat obrazovky a hraní jsem tu i onde na několik dní přerušil. Nepamatuji jinou objektivně tak kvalitní hru, u které by se mi toto stávalo.
Když jsem zmiňoval propracované postavy, mluvil jsem o výjimce a tou je Barrockstadtská univerzita, jejíž akademická obec působí směšným dojmem a i konečné pozadí příběhu ohledně hledání Sauvignonu patřilo spíše do nějaké humoristické adventury á la Sam & Max Hit the Road, ne do syberijské melancholické atmosféry. Ony i samotné rozhovory jsou problematické. Během rozhovoru klikáme na tlačítka s tématy, aniž bychom věděli, co vlastně Kate řekne. Ne že by na tom záleželo, protože se hovory nijak nevětví a hráč na ně nemá sebemenší vliv. A tak hráč prostě proklikne všechna tlačítka a užívá si nádherně namluvené rozhovory. Některé akce změní obsah témat v rozhovoru. Bohužel probraná témata se od změněných nijak barevně neodlišují ani (opět na výjimky) nemizí, a tak si mnohdy zopakujeme již vyslechnuté. Naštěstí jdou rozhovory v případě potřeby rychle proklikat.
On vlastně celý Barrockstadt mi přišel celkem slabý. Oproti tomu úvodní Valadilene je atmosféricky dokonalé a i postsovětské lokace Komkolzgrad a hlavně Aralbad propojené démonickým Sergejem inspirovaným Fantomem Opery a Tajemným hradem v Karpatech mají své čaro.
Netuším, jak článek o první Syberii uzavřít. Je to skvělý atmosférický kus umění, ale do hraní jsem se musel nutit.
Syberia je road trip americké právničky Kate Walker, jejíž úkol, převzetí francouzské továrny na mechanické hračky americkou megakorporací, se úmrtím majitelky továrny značně zkomplikuje. Rodina Voralbergů totiž skrývá tajemství, jímž je fingovaná smrt Hanse, mladšího bratra majitelky továrny Anny. A hledání bratra je i cílem této hry.
Z technického hlediska je hra dokonalá. Kate prochází po nádherně graficky vymodelovaných obrazovkách, do toho hraje hudba, ze které jde člověku mráz po zádech. Po příjezdu do Valadilene prší, následně je všude mokro a na cestě leží kaluže. Nostalgie je slovo, které nás provází celou hrou. Ve hře potkáme jen minimum postav, až na výjimky zaujmou svým vykreslením a hloubkou. A to včetně hlavní hrdinky! Hra si hraje s našimi emocemi a outro takřka vymáčklo slzu z mého oka. Atmosféra a příběh Syberie je takřka na 100%, je to opravdu jako ve filmu. Přesto se jedná spíše o pohádku a zážitek se na vážnější adventury typu Gabriel Knight: Sins of the Fathers či Quest for Glory: Shadows of Darkness nechytá.
Problém Syberie je však samotná hratelnost. V úvodním Valadilene jsem postupoval rychle vpřed. Postupně se přede mnou otevřelo nějakých 20 obrazovek a najednou přišel fatální zákys - někde jsem prostě něco musel vynechat. A následovalo dvoudenní peklo, kdy jsem několikrát krouživým pohybem projel všechny obrazovky kvůli interaktivnímu místu a... nic! Vzdal jsem to a nahlédl do návodu. Tam se píše: "Teď jděte do dveří vzadu." O jakých dveřích je to krucifix himmel donner vetter fagot laudon řeč? A skutečně, pozadí jedné obrazovky skrývalo miniaturní dveře, které nějak odolaly mému zkoumání všeho všude. Následně jsem hladce pokračoval, ale při dalších zákysech jsem neměl chuť prohledávat obrazovky a hraní jsem tu i onde na několik dní přerušil. Nepamatuji jinou objektivně tak kvalitní hru, u které by se mi toto stávalo.
Když jsem zmiňoval propracované postavy, mluvil jsem o výjimce a tou je Barrockstadtská univerzita, jejíž akademická obec působí směšným dojmem a i konečné pozadí příběhu ohledně hledání Sauvignonu patřilo spíše do nějaké humoristické adventury á la Sam & Max Hit the Road, ne do syberijské melancholické atmosféry. Ony i samotné rozhovory jsou problematické. Během rozhovoru klikáme na tlačítka s tématy, aniž bychom věděli, co vlastně Kate řekne. Ne že by na tom záleželo, protože se hovory nijak nevětví a hráč na ně nemá sebemenší vliv. A tak hráč prostě proklikne všechna tlačítka a užívá si nádherně namluvené rozhovory. Některé akce změní obsah témat v rozhovoru. Bohužel probraná témata se od změněných nijak barevně neodlišují ani (opět na výjimky) nemizí, a tak si mnohdy zopakujeme již vyslechnuté. Naštěstí jdou rozhovory v případě potřeby rychle proklikat.
On vlastně celý Barrockstadt mi přišel celkem slabý. Oproti tomu úvodní Valadilene je atmosféricky dokonalé a i postsovětské lokace Komkolzgrad a hlavně Aralbad propojené démonickým Sergejem inspirovaným Fantomem Opery a Tajemným hradem v Karpatech mají své čaro.
Netuším, jak článek o první Syberii uzavřít. Je to skvělý atmosférický kus umění, ale do hraní jsem se musel nutit.
Pro: Road trip o hledání sebe sama. Jako film dokonalé - propracované postavy, atmosféra, grafika, hudba.
Proti: Barrockstadt. Jako hra to rozhodně dokonalé není.