Každý človíček má svůj stín a každý takový stín má svého človíčka. Co se stane, když se náhodou stín od svého človíčka oddělí? Stane se z něj Schim, který se musí za každou cenu snažit, aby se znovu spojil se svým pánem. Ale ten se pořád vzdaluje a uniká, a proto i Schim musí nalézat nejrůznější způsoby, jak jej pronásledovat.
Základní premisa této hopsačky mě celkem pobavila a Schim je takové to stvoření, co by klidně mohlo vyskočit z ghibliovského animáku. Stínová žabka pohybující se pouze ve stínech. Na hře mě vlastně nejvíce zaujalo minimalistické výtvarné zpracování, pracující primárně s komplementárními barvami, takže výsledný zážitek je poměrně příjemně artový, nezanedbává však ani hratelnost.
V prvních úrovních se hráč seznamuje s ovládáním a sleduje svého človíčka od dětských let. Človíček roste, zažívá první úspěchy, jde do školy, potkává první lásku, získá práci… a pak jde všechno do kopru. Schim se ocitá sám, človíček také, všichni jsou v depresi, naděje života mizí. A tak Schim začíná svou pouť za znovushledáním. Děje se tak dohromady napříč 65 úrovněmi, z nichž většina trvá odhadem kolem jedné-dvou minut, ale jsou i takové, kde jsem strávil třeba deset minut, vzácně i více. Asi třikrát jsem zakysnul vlivem špatně určeného směru nebo přehlédnutou interakcí s předmětem a musel jsem hledat návod, ale jinak jsem v podstatě neměl problém, hra je navíc svou relaxační hudbou velmi poklidná a velká část gameplaye spočívá v koukání slečnám pod sukni... Ne, to samozřejmě kecám.
Schim se především musí snažit, aby využil jakýkoli možný stín k přesunu z jednoho konce úrovně na druhou, a děje se tak leckdy nápaditými způsoby.
On totiž má navíc jednu užitečnou schopnost – dokáže interagovat s předměty, do jejichž stínu se ponoří, takže například použít prádelní šňůru jako odrážedlo, přepínat semafor, sklápět závoru u přejezdu a podobné vychytávky. Ale může se nechat jen vézt ve stínu auta nebo jiného člověka či zvířete. Pokud hráč chce, hledá v lokacích schované předměty ke sbírání pro vyšší challenge. Osobně jsem se tomuto ale primárně nevěnoval, protože zhruba po prvních 15 úrovních nastala repetitivní smyčka, hra přestala uvádět nové věci a mechaniky, a pomalu jsem se přestával bavit. Nakonec už jsem se jen snažil, abych každou úroveň nějak proskákal a byl pryč. Na druhou stranu, některé úrovně jsou celkem zábava, třeba ta s blýskavou bouří, nebo s poblikáváním světel. Celou hru pak vylepšuje úplně finální úroveň, která je propracovanější s dalšími interaktivními prvky, ta mě bavila zdaleka nejvíc. K Schimově velké smůle však nelze zůstat mimo stín moc dlouho – snad jenom dvě sekundy, pak se objeví zpět ve nějakém předchozím stínu, jenž posloužil jako checkpoint.
Je fajn, že na Switchi běží Schim bez problémů. Pořizoval jsem krabičku od iam8bit s plakátkem a samolepkami s možností je vlepovat do plakátku. Hra mi zabrala něco přes 4 hodiny a jedinou opravdovou výtku mám ke zmiňované repetitivnosti. Nicméně pokud někomu opakování a relax vyhovuje, ať si klidně k mému hodnocení přičte nějaká procenta. Jako nevšední, krátký zážitek s roztomilou žabkou však posloužil dobře.
Základní premisa této hopsačky mě celkem pobavila a Schim je takové to stvoření, co by klidně mohlo vyskočit z ghibliovského animáku. Stínová žabka pohybující se pouze ve stínech. Na hře mě vlastně nejvíce zaujalo minimalistické výtvarné zpracování, pracující primárně s komplementárními barvami, takže výsledný zážitek je poměrně příjemně artový, nezanedbává však ani hratelnost.
V prvních úrovních se hráč seznamuje s ovládáním a sleduje svého človíčka od dětských let. Človíček roste, zažívá první úspěchy, jde do školy, potkává první lásku, získá práci… a pak jde všechno do kopru. Schim se ocitá sám, človíček také, všichni jsou v depresi, naděje života mizí. A tak Schim začíná svou pouť za znovushledáním. Děje se tak dohromady napříč 65 úrovněmi, z nichž většina trvá odhadem kolem jedné-dvou minut, ale jsou i takové, kde jsem strávil třeba deset minut, vzácně i více. Asi třikrát jsem zakysnul vlivem špatně určeného směru nebo přehlédnutou interakcí s předmětem a musel jsem hledat návod, ale jinak jsem v podstatě neměl problém, hra je navíc svou relaxační hudbou velmi poklidná a velká část gameplaye spočívá v koukání slečnám pod sukni... Ne, to samozřejmě kecám.
Schim se především musí snažit, aby využil jakýkoli možný stín k přesunu z jednoho konce úrovně na druhou, a děje se tak leckdy nápaditými způsoby.
On totiž má navíc jednu užitečnou schopnost – dokáže interagovat s předměty, do jejichž stínu se ponoří, takže například použít prádelní šňůru jako odrážedlo, přepínat semafor, sklápět závoru u přejezdu a podobné vychytávky. Ale může se nechat jen vézt ve stínu auta nebo jiného člověka či zvířete. Pokud hráč chce, hledá v lokacích schované předměty ke sbírání pro vyšší challenge. Osobně jsem se tomuto ale primárně nevěnoval, protože zhruba po prvních 15 úrovních nastala repetitivní smyčka, hra přestala uvádět nové věci a mechaniky, a pomalu jsem se přestával bavit. Nakonec už jsem se jen snažil, abych každou úroveň nějak proskákal a byl pryč. Na druhou stranu, některé úrovně jsou celkem zábava, třeba ta s blýskavou bouří, nebo s poblikáváním světel. Celou hru pak vylepšuje úplně finální úroveň, která je propracovanější s dalšími interaktivními prvky, ta mě bavila zdaleka nejvíc. K Schimově velké smůle však nelze zůstat mimo stín moc dlouho – snad jenom dvě sekundy, pak se objeví zpět ve nějakém předchozím stínu, jenž posloužil jako checkpoint.
Je fajn, že na Switchi běží Schim bez problémů. Pořizoval jsem krabičku od iam8bit s plakátkem a samolepkami s možností je vlepovat do plakátku. Hra mi zabrala něco přes 4 hodiny a jedinou opravdovou výtku mám ke zmiňované repetitivnosti. Nicméně pokud někomu opakování a relax vyhovuje, ať si klidně k mému hodnocení přičte nějaká procenta. Jako nevšední, krátký zážitek s roztomilou žabkou však posloužil dobře.
Pro: Grafika; relax; interakce s předměty
Proti: Repetitivnost