Zničila byt, který miloval, teď zničí on ji.

Druhý Stalker se rozhodl pro identickou zápletku z Johna Wicka, jen vyměnil pejska za byt.

Celý můj průchod skrz S.T.A.L.K.E.R. 2: Heart of Chornobyl byl jeden velký boj mezi atmosférou, která mě nehorázně chytla a bugy, které se mě naopak snažily přimět hru smazat. Doufám, že za pár měsíců budou tyto problémy věcí minulosti, takže rozepisovat se tu o nich nebudu, ale to že i přes tolik problémů jsem hru dojel dokonce ukazuje, jak moc mě nejnovější Stalker chytl.

Zóna i po letech na mě působila stejně, jako kdybych ji nikdy neopustil. Polorozpadlé budovy se schovanými stalkery uvnitř. Mutanti křičící po nocích. Hledání artefaktů. Dalo by se až říct, že hra nepředstavuje žádný velký posun dopředu, spíš jen piluje to, co fungovalo dříve. V kombinaci s hromadou animací od jedení po nasazování doplňků na zbraň si je lehké představit, že jste to právě vy, kdo si z té konzervy vybírá jen ty dva nejlepší kousky masa. I ti náhodní stalkeři u ohně vyprávějící vtipy, které byly staré ještě před výbuchem reaktoru mají něco do sebe. A je štěstí, že 95% hry strávíte běháním po zóně a prozkoumáváním zničených objektů.

Také musím pochválit zbraně. K novějším cod like střílečkám se příliš nemám a asi to tam bude standard, ale vážně se mi líbilo, jak každá zbraň jde upravit hromadou modifikací, které mění jak zbraň funguje a zní. Trochu mi přišlo škoda, že upgrade a nákup zbraní se celkem prodraží, jelikož nějakou tu hodinu jen zkoušením zbraní jsem určitě strávil, ale většinou jsem se stejně vrátil k původní zbrani. Líbilo se mi ale jak těsně před koncem hry najdete hromadu zbraní v perfektním stavu se kterými můžete finální misi proběhnout a už teď vím, že až dám druhého Stalkera znovu (za pár let až opraví všechny ty bugy :D), tak budu hrát s klasickým koltem, který krásně zní od střílení po přebíjení, kdy posloucháte jak náboje cinkají po zemi.

Co mě až tolik nechytlo byla příběhová linka. Moc nemusím hry, které mě zaseknou v cutscénách při kterých se postava sama pohybuje. Také jsem nepochopil proč některé tyto scény šly zrychlit a jiné ne. Stejně to nebylo jako kdybych ty jejich žvásty vnímal. Hlavní postava není zrovna racionální a kosit stovky lidí a mutantů, protože mu zóna zničila byt mi přijde na úrovni člověka střílejícího po záplavách do řeky.

Jedna mise mě však v hlavním příběhu vyloženě zaujala a při ní se kouknete do základny organizace Sircaa, která mi přišla jako jeden velký odkaz na první Half-Life s velice podobnou lokací a událostmi.

Z čeho jsem ale vyloženě neměl radost, byl červený ukazatel, kdykoliv jste v boji. V zásadě se nemůže stát, že vás někdo překvapí (i když nepřátelé spawnující se hned za vámi vás překvapit mohou i když podle vývojářů bude toto opraveno), protože každý boj začne červeným indikátorem na vrchu obrazovky v kombinaci s nemožností ukládat a většinou podle lokace/zvuků víte co čekat. To je zároveň jeden z mích dalších problémů se hrou. Nečekají vás žádné překvapení co se týče mutantů. Během těch pár let se holt žádný nový druh nevyvinul. Pokud se mi tedy rozsvítil indikátor a na zemi se válela hromada zbraní, tak mi hned bylo jasné, že budu bojovat proti telekinetickému mutantovi, který zbraně ze země sebere a začne s nimi po mě střílet.

Druhého Stalkera jsem ukončil s filmečkem, kde jsem zničil zónu a dostal klíče od nového bytu, takže šlo o happy end. Alespoň pro hlavní postavu. Protagonisti z prvního dílu a datadisku bohužel mojí revenge story nepřežili. Vážně nevím jestli bylo nutné je do té hry vůbec rvát. Trochu se bojím, že za pár let vyjde Stalker 3, kde hlavní postava našeho protagonistu sejme, ale tak snad do té doby bude mít alespoň nějaký čas se svým novým bytem, když už kvůli němu sejmul pár set lidí. 

Za mě extrémně dobře vytvořená hra, která si na nic nehraje a ví co chce být. Bohužel při vydání sražena tragickým technickým stavem a bugy.