Když jsem se pustil do Gemini Rue, těšil jsem se na klasickou point-and-click adventuru s atmosférou noir sci-fi. A v tomhle směru hra nezklamala - vizuál mě vtáhl hned od začátku. Pixel-art je tady parádní, každý detail má svoje místo a temná, deštivá města přímo křičí "Blade Runner". Hudba navíc krásně doplňuje tu melancholickou náladu. Hned jsem měl pocit, že jsem v nějakém drsném kyberpunkovém thrilleru.

Příběh je určitě největší tahák. Hrajete za dva hlavní hrdiny - Azriela, bývalého zabijáka, co hledá svého bratra, a Delta-Sixe, vězně se ztrátou paměti. Obě linky se postupně proplétají a odhalují hodně zajímavé zvraty. Tady jsem si fakt užíval každou minutu. Dialogy jsou dobře napsané, postavy mají hloubku a celé to má takový existenciální nádech. Pokud jste fanoušky her jako The Longest Journey nebo The Dig , budete v tomhle směru spokojeni.

Co mě ale trochu otrávilo, byly akční sekvence. Jasně, rozumím, proč tam jsou - asi aby přidaly napětí a nějaký nový prvek do mixu adventurního žánru. Ale střílení v point-and-click adventuře? To mi přišlo jako pěst na oko. Mechanika krytí za překážkami je těžkopádná a někdy mě tyhle pasáže vyloženě frustrovaly. Místo toho, abych se soustředil na příběh a hádanky, jsem se musel prokousávat akčními scénami, které bych klidně přeskočil.

Hádanky jsou ale naštěstí celkem povedené. Jsou logické, mají smysl a dají se vyřešit, aniž by člověk musel zoufale klikat na všechno, co vidí. Bavilo mě zkoumat svět a objevovat příběhové drobnosti, které vám hra servíruje bokem hlavní linie.

Celkově bych Gemini Rue doporučil všem, co mají rádi staré adventury s hutnou atmosférou a příběhem, který nutí přemýšlet. Ale pokud jste jako já a akční pasáže vás spíš otráví než potěší, připravte se na to, že si na nich možná trochu vylámete nervy. I tak ale stojí hra za to - jen musíte překousnout ty slabší momenty.