Tu dobu, kdy Svatý Kotar byl na pomezí povídání si o něm a vybírání peněz na Kickstarteru si moc dobře pamatuju. Působilo to na mě, jako že se v Chorvatsku rodí epicky temná adventura s příběhem mysteriózním, jak drony nad americkými státy. Povedlo se ale hře moje očekávání splnit?
Nemyslím si. Po nějaké době jsem se ke hře nakonec dostal a aby toho nebylo málo, pár ne úplně pozitivních názorů jsem si také přečetl. Do hraní jsem tedy šel s pocitem, že uvidíme a při nejhorším si užiju jednotlivé detaily, které adventury mnohdy také nabízí, když je nouze nejvyšší. Nakonec ale i to bylo těžké dohledat. Saint Kotar je totiž adventura veskrze hodně průměrná. A jediné, co na ní je zajímavé (a to vlastně zůstalo od uvedení existence hry) je její námět. Ten je super. Jen to zpracování všeho kolem notně pokulhává.
Hra Vás hned v úvodu vpraví do života dvou postav, které si pro mě nepochopitelně sem tam překlikáváte, ale přitom by to asi vůbec nemuselo být potřeba. Hlavní postavou pro mě stejně byl především Benedek a Nikolay jen karikatura navíc. No a tihle dva začínají svou životní epopej v nějakém úplně unylém, šedivém, nehezkém a prastarém a ošuntělém domě. Jak nápadité. Neví pořádně jak se tam dostali, oscilují mezi psychedelickými stavy bytí, kdy reálně nevíte, jestli jsou normální nebo se už stihli zbláznit. Podstatné ale je, že první postava, na kterou narazíte je policajt, který má půlku lebky odstřelenou z nějaký minulosti a normálně vesele si dál ve vesničce pracuje jak kdyby ho to vůbec v ničem neovlivňovalo. Ano, už od začátku je hra vysloveně divná.
Přitom námět prastarého kultu žijícího po staletí v obci má standardně dobrý nádech Lovecraftových povídek. Jenže na nich to zde bohužel nestojí, ale spíš padá. Kamkoliv zavítáte, všude cejtíte smutek, zášť, depresi a zmar. Hra je nakreslená poměrně průměrně zřejmě nějakým týpkem, který buď neměl dostatek barev na paletě, když ta pozadí kreslil nebo se nedokázal dostat z pozice od černé po tmavě zelenou…a dál. Prostě se hra nejenom těžce hraje, ale i se na ní blbě kouká.
Historicky si pamatuju pár adventur, které byly až surrealistické, ale tam Vás to prostředí alespoň šokovalo. Tady Vás vlastně ani nic moc nešokuje. Námět na to má, ale jak kdyby tvůrci neměli peníze na víc nakreslených pozadí nebo neměli na to, aby hráče, když už nic jiného, tak alespoň pořádně šokovali. Všechny ty nejodpornější věci se dějí jakože tak nějak v pozadí, za dveřmi, kdesi, aby byl hráč, až na pár vyjímek, nejspíš ušetřen. A to už vůbec nemluvě o hudbě, která kdyby tam nebyla a jen by skučel vítr, tak to asi bude lepší.
Když nad tím přemýšlím, tak musím říct, že Saint Kotar mě spíš hodně zklamal, než aby mě něčím potěšil. Doufal jsem v nějakého duchovního nástupce Posla smrti. O variacích na Gabriel Knight nebo Broken Sword nemůže být ani řeč. To jsou veskrze veselé hry. Ale ten Posel smrti k tomu má hodně blízko. Nicméně i on je mi důkazem, že hra může být nakreslena minimálně tak, že některé pozadí ve hře nezapomenete ani do Vaší smrti. Tady se mi naopak všechno slilo do jednoho a když na hru co nejdříve zapomenu, vůbec to nebude na škodu.
A to už vůbec nemluvě o dvou (ono jich je reálně víc, tuším snad tři nebo čtyři) koncích, které se ve hře zlomí už v polovině hry, kde v nenápadné lži/pravdě pak rozjedete takový kolovrátek událostí, že kdybych ty souvislosti znal, tak neváhám a jednám úplně jinak. Takže i závěrem mě hra ve výsledku spíš otrávila, než-li potěšila.
Nemyslím si. Po nějaké době jsem se ke hře nakonec dostal a aby toho nebylo málo, pár ne úplně pozitivních názorů jsem si také přečetl. Do hraní jsem tedy šel s pocitem, že uvidíme a při nejhorším si užiju jednotlivé detaily, které adventury mnohdy také nabízí, když je nouze nejvyšší. Nakonec ale i to bylo těžké dohledat. Saint Kotar je totiž adventura veskrze hodně průměrná. A jediné, co na ní je zajímavé (a to vlastně zůstalo od uvedení existence hry) je její námět. Ten je super. Jen to zpracování všeho kolem notně pokulhává.
Hra Vás hned v úvodu vpraví do života dvou postav, které si pro mě nepochopitelně sem tam překlikáváte, ale přitom by to asi vůbec nemuselo být potřeba. Hlavní postavou pro mě stejně byl především Benedek a Nikolay jen karikatura navíc. No a tihle dva začínají svou životní epopej v nějakém úplně unylém, šedivém, nehezkém a prastarém a ošuntělém domě. Jak nápadité. Neví pořádně jak se tam dostali, oscilují mezi psychedelickými stavy bytí, kdy reálně nevíte, jestli jsou normální nebo se už stihli zbláznit. Podstatné ale je, že první postava, na kterou narazíte je policajt, který má půlku lebky odstřelenou z nějaký minulosti a normálně vesele si dál ve vesničce pracuje jak kdyby ho to vůbec v ničem neovlivňovalo. Ano, už od začátku je hra vysloveně divná.
Přitom námět prastarého kultu žijícího po staletí v obci má standardně dobrý nádech Lovecraftových povídek. Jenže na nich to zde bohužel nestojí, ale spíš padá. Kamkoliv zavítáte, všude cejtíte smutek, zášť, depresi a zmar. Hra je nakreslená poměrně průměrně zřejmě nějakým týpkem, který buď neměl dostatek barev na paletě, když ta pozadí kreslil nebo se nedokázal dostat z pozice od černé po tmavě zelenou…a dál. Prostě se hra nejenom těžce hraje, ale i se na ní blbě kouká.
Historicky si pamatuju pár adventur, které byly až surrealistické, ale tam Vás to prostředí alespoň šokovalo. Tady Vás vlastně ani nic moc nešokuje. Námět na to má, ale jak kdyby tvůrci neměli peníze na víc nakreslených pozadí nebo neměli na to, aby hráče, když už nic jiného, tak alespoň pořádně šokovali. Všechny ty nejodpornější věci se dějí jakože tak nějak v pozadí, za dveřmi, kdesi, aby byl hráč, až na pár vyjímek, nejspíš ušetřen. A to už vůbec nemluvě o hudbě, která kdyby tam nebyla a jen by skučel vítr, tak to asi bude lepší.
Když nad tím přemýšlím, tak musím říct, že Saint Kotar mě spíš hodně zklamal, než aby mě něčím potěšil. Doufal jsem v nějakého duchovního nástupce Posla smrti. O variacích na Gabriel Knight nebo Broken Sword nemůže být ani řeč. To jsou veskrze veselé hry. Ale ten Posel smrti k tomu má hodně blízko. Nicméně i on je mi důkazem, že hra může být nakreslena minimálně tak, že některé pozadí ve hře nezapomenete ani do Vaší smrti. Tady se mi naopak všechno slilo do jednoho a když na hru co nejdříve zapomenu, vůbec to nebude na škodu.
A to už vůbec nemluvě o dvou (ono jich je reálně víc, tuším snad tři nebo čtyři) koncích, které se ve hře zlomí už v polovině hry, kde v nenápadné lži/pravdě pak rozjedete takový kolovrátek událostí, že kdybych ty souvislosti znal, tak neváhám a jednám úplně jinak. Takže i závěrem mě hra ve výsledku spíš otrávila, než-li potěšila.
Cat Quest II