Poprvé jsem v Herní výzvě zvolil variantu Normal, tedy “dohraj hru, která je adaptací nebo přímo inspirovaná dílem H. P. Lovecrafta”, protože mi k dané kategorii seděla podstatně lépe, než hrát třeba druida v Diablu, a proč nesáhnout rovnou po dlouho odkládané hře, která má název kategorie přímo v názvu.
Ihned po zapnutí a údivu, že hra funguje na celé obrazovce a v poměrně dobrém rozlišení, na mne mocně dýchla nostalgie. Vzhledem ke stáří jsem byl překvapen kompletním dabingem, zprvu mile, posléze mě začal iritovat, protože nepasoval na zobrazované titulky. Vizuální stránka a ozvučení nahrávaly atmosféře krásně… totiž… znepokojivě pasující k předloze. Na poměrně zvláštní ovládání jsem si musel chvíli zvykat, na některé kombinace podivných kláves jsem si nezvykl vůbec. Práce s inventářem pro mě zůstala malou záhadou až do konce hry. Když už jsem si myslel, že jsem přišel na to, jak funguje, mě hra po chvíli vyvedla z omylu. To ale mohlo být také způsobeno četnými bugy nebo poměrně náhodnou interaktivitou oblastí a prvků ve hře. Ale vraťme se na začátek.
Novinář a fotograf, Mr. Parker, se vydá do izolovaného městečka vyfotit prolétající kometu, protože na základě zápisků člověka, který skončil v blázinci, je to nejlepší místo k jejímu pozorování. Jasně, proč ne. Vylodí se, naučí se chodit, jde to i myší (ale občas dost podivně, proto musí chvílemi volit klávesnici), ale hrozně pomalu. Na osmý pokus se prokouše do menu, omylem vypne hru. Po opětovném zapnutí na další pokus ale zjišťuje, že nastavení rychlosti hry - a tedy i pohybu - tu je a svůj pohyb znatelně zrychlí (později bude litovat). Posléze rychle zjišťuje, že interakce s okolím bude asi hodně bolet, neboť je postava extrémně krátkozraká a musí se dotýkat nosem či nohou postavy či předmětu a to ještě ze specifického úhlu, aby se interakce podařila, takže je v podstatě nemožné si být jistý, zda s daným prvkem ve hře skutečně nelze interagovat, nebo je jen potřeba postavu o milimetr posunout jinam. Hurá do města. Okamžitě se ztratil. Chudák. No nic, tak se porozhlédneme a pokecáme… a po půl hodině saháme po návodu, protože to, zdá se, nikam nevede a ve jménech a lokacích jsem se ztratil a zapomněl jsem, cože to mám vlastně udělat. Deník taky moc nepomohl.
No, zkrátka to nebyl moc slavný začátek. Hra je rozdělená na několik fází - dnů. Poté, co mě návod uvedl do hry, řekl mi, co jsem kde zapomněl udělat (a jak se tam dostanu), abych se posunul v ději, a celkově mi pomohl se zorientovat, jsem zase nabyl relativní samostatnosti a první den dokončil. V tu chvíli mě hra poměrně dost bavila.
Od druhého dne ovšem náš chudák Parker začíná umírat a často nevím ani proč, protože animace nestíhá a v podstatě okamžitě se objeví obrazovka, že je Parker kaput. (Až později mi dochází, že je to možná tím, že mám rychlost hry nastavenou na maximum.) Nebo je v náhodné časy na náhodných místech dopaden a zatýkán. A samozřejmě, já nepoučitelný, zlenivělý moderními hrami, zase nemám pozici uloženou příliš blízko smrti (či zatčení - to je zde to samé). No a bludiště pod hřbitovem pak byla kapitola sama pro sebe.
Od určitého okamžiku jsem pak vlastně už většinu hry hrál dle návodu, abych se dostal na konkrétní místo ve hře, aniž bych patnáct minut bloudil, že s vybraným prvkem opravdu je nutné interagovat, i když jsem to zkoušel již šestkrát a nic, že danou akci opravdu dělám správně, jen je nutné to zkusit vícekrát, že po této akci mám znovu promluvit s určitou postavou, i když vůbec není jasné, proč, a podobně. Nebo, že je nutné v lese najít TŘI naprosto speciální klacky - speciální tím, že se dají sebrat - to je něco, co mě ve hrách opravdu dokáže vytočit. Postava se motá po lese sem tam, ale nemůže si vzít žádnou větev, jedině ty speciální, které musí naprostou náhodou najít. (Vsuvka: Doteď si pamatuju asi z King’s Questu 8 - doufám, že se nemýlím - pasáž, kde postava lezla podzemím plným šutrů a různého dalšího bordelu, ale v určitý okamžik potřebovala k postupu zatížit cosi určitým počtem kamenů. Kamenů speciálních pouze tím, že se dají sebrat. Kterých byl v celém podzemí jen ten daný počet. A samozřejmě mi v daném místě jeden chyběl. V době bez dostupných návodů. Takže jsem musel procházet celé podzemí znovu a zkoumat podrobně každý milimetr okolí, než jsem mezi vším tím dalším marastem, kterým by se dala plošina zatížit, našel ten jeden kámen. Od té doby přesně tohle nesnáším.)
Hra je prostě těžká. Obtížnost spočívá ve špatném ovládání, podivném propojení obrazovek ztěžujícím orientaci v prostoru, zvláštních podmínkách pro posun v ději, často působící jako čiré náhody, podivném řešení některých hádanek, či častých poměrně nenadálých možností smrti postavy a řadě dalších již očekávaných smrtí.
V tuto chvíli to vypadá na velmi negativní popis, ale když se člověk s pozitivním vztahem k dílu p. Lovecrafta přenese přes technické nedostatky, odolá bugům a občasným pádům hry, zbytku hry se přizpůsobí, a nenechá se hrou zaseknout - tzn. si přizpůsobí hratelnost svým časovým a nervovým možnostem, zcela jistě ocení příběh (až na několik situací) a zejména atmosféru (až na úplný závěr hry), což jsou spolu s kometou hlavní pilíře pro otevření brány a přivolání ...
Ihned po zapnutí a údivu, že hra funguje na celé obrazovce a v poměrně dobrém rozlišení, na mne mocně dýchla nostalgie. Vzhledem ke stáří jsem byl překvapen kompletním dabingem, zprvu mile, posléze mě začal iritovat, protože nepasoval na zobrazované titulky. Vizuální stránka a ozvučení nahrávaly atmosféře krásně… totiž… znepokojivě pasující k předloze. Na poměrně zvláštní ovládání jsem si musel chvíli zvykat, na některé kombinace podivných kláves jsem si nezvykl vůbec. Práce s inventářem pro mě zůstala malou záhadou až do konce hry. Když už jsem si myslel, že jsem přišel na to, jak funguje, mě hra po chvíli vyvedla z omylu. To ale mohlo být také způsobeno četnými bugy nebo poměrně náhodnou interaktivitou oblastí a prvků ve hře. Ale vraťme se na začátek.
Novinář a fotograf, Mr. Parker, se vydá do izolovaného městečka vyfotit prolétající kometu, protože na základě zápisků člověka, který skončil v blázinci, je to nejlepší místo k jejímu pozorování. Jasně, proč ne. Vylodí se, naučí se chodit, jde to i myší (ale občas dost podivně, proto musí chvílemi volit klávesnici), ale hrozně pomalu. Na osmý pokus se prokouše do menu, omylem vypne hru. Po opětovném zapnutí na další pokus ale zjišťuje, že nastavení rychlosti hry - a tedy i pohybu - tu je a svůj pohyb znatelně zrychlí (později bude litovat). Posléze rychle zjišťuje, že interakce s okolím bude asi hodně bolet, neboť je postava extrémně krátkozraká a musí se dotýkat nosem či nohou postavy či předmětu a to ještě ze specifického úhlu, aby se interakce podařila, takže je v podstatě nemožné si být jistý, zda s daným prvkem ve hře skutečně nelze interagovat, nebo je jen potřeba postavu o milimetr posunout jinam. Hurá do města. Okamžitě se ztratil. Chudák. No nic, tak se porozhlédneme a pokecáme… a po půl hodině saháme po návodu, protože to, zdá se, nikam nevede a ve jménech a lokacích jsem se ztratil a zapomněl jsem, cože to mám vlastně udělat. Deník taky moc nepomohl.
No, zkrátka to nebyl moc slavný začátek. Hra je rozdělená na několik fází - dnů. Poté, co mě návod uvedl do hry, řekl mi, co jsem kde zapomněl udělat (a jak se tam dostanu), abych se posunul v ději, a celkově mi pomohl se zorientovat, jsem zase nabyl relativní samostatnosti a první den dokončil. V tu chvíli mě hra poměrně dost bavila.
Od druhého dne ovšem náš chudák Parker začíná umírat a často nevím ani proč, protože animace nestíhá a v podstatě okamžitě se objeví obrazovka, že je Parker kaput. (Až později mi dochází, že je to možná tím, že mám rychlost hry nastavenou na maximum.) Nebo je v náhodné časy na náhodných místech dopaden a zatýkán. A samozřejmě, já nepoučitelný, zlenivělý moderními hrami, zase nemám pozici uloženou příliš blízko smrti (či zatčení - to je zde to samé). No a bludiště pod hřbitovem pak byla kapitola sama pro sebe.
Od určitého okamžiku jsem pak vlastně už většinu hry hrál dle návodu, abych se dostal na konkrétní místo ve hře, aniž bych patnáct minut bloudil, že s vybraným prvkem opravdu je nutné interagovat, i když jsem to zkoušel již šestkrát a nic, že danou akci opravdu dělám správně, jen je nutné to zkusit vícekrát, že po této akci mám znovu promluvit s určitou postavou, i když vůbec není jasné, proč, a podobně. Nebo, že je nutné v lese najít TŘI naprosto speciální klacky - speciální tím, že se dají sebrat - to je něco, co mě ve hrách opravdu dokáže vytočit. Postava se motá po lese sem tam, ale nemůže si vzít žádnou větev, jedině ty speciální, které musí naprostou náhodou najít. (Vsuvka: Doteď si pamatuju asi z King’s Questu 8 - doufám, že se nemýlím - pasáž, kde postava lezla podzemím plným šutrů a různého dalšího bordelu, ale v určitý okamžik potřebovala k postupu zatížit cosi určitým počtem kamenů. Kamenů speciálních pouze tím, že se dají sebrat. Kterých byl v celém podzemí jen ten daný počet. A samozřejmě mi v daném místě jeden chyběl. V době bez dostupných návodů. Takže jsem musel procházet celé podzemí znovu a zkoumat podrobně každý milimetr okolí, než jsem mezi vším tím dalším marastem, kterým by se dala plošina zatížit, našel ten jeden kámen. Od té doby přesně tohle nesnáším.)
Hra je prostě těžká. Obtížnost spočívá ve špatném ovládání, podivném propojení obrazovek ztěžujícím orientaci v prostoru, zvláštních podmínkách pro posun v ději, často působící jako čiré náhody, podivném řešení některých hádanek, či častých poměrně nenadálých možností smrti postavy a řadě dalších již očekávaných smrtí.
V tuto chvíli to vypadá na velmi negativní popis, ale když se člověk s pozitivním vztahem k dílu p. Lovecrafta přenese přes technické nedostatky, odolá bugům a občasným pádům hry, zbytku hry se přizpůsobí, a nenechá se hrou zaseknout - tzn. si přizpůsobí hratelnost svým časovým a nervovým možnostem, zcela jistě ocení příběh (až na několik situací) a zejména atmosféru (až na úplný závěr hry), což jsou spolu s kometou hlavní pilíře pro otevření brány a přivolání ...
RoboCop: Rogue City