Adventurní série Call of Cthulhu z devadesátých let už mě letos jednou poctila svojí návštěvou. Jenže zatímco v případě Shadow of the Comet se jednalo o ryzí převedení Lovecraftovy povídky do adventurní podoby, v rámci Prisonser of Ice mi spíš přijde, že se autoři hlavně v úvodu inspirovali Carpenterovou Věcí.
Duch prastarých je zde nicméně přítomný. To se hře upřít opravdu nedá. Jen je to jak kdybyste četli povídku s inspirací Lovecraftovského světa, kterých je teda celá řada a i ne zrovna menší množství přeložené do češtiny. Je to sice fajn, přečtete si to s chutí, ale znova se k tomu vracet už nehodláte. Proč taky. K autorovým původním námětům se spíš vrátíte s chutí. Asi i proto, že byl nejenom první, kdo s takovými nápady přišel, ale navíc byl i strůjce všeho temného, co kult Cthulhu nabízí.
Abych ale jenom nekritizoval, tak Prisoner of Ice je na svá léta velice hezky nakreslená adventura. To každopádně. Jen ty pohybující se 3D postavičky se do toho prostředí úplně nehodí. Každopádně beru, že doba byla taková, že se zkoušelo všelicos a tak i ty 3D postavičky jsou vlastně určitým pokrokem adventurního žánru dané doby. Nelíbilo se mi to ale ani tehdy a nelíbí se mi to ani dnes.
Hra navíc není ani kdoví jak dlouhá, což ji je ve výsledku spíš ku prospěchu. Horší je to ale s jejím průběhem, kde jestli existuje horší hra v pixel huntingu, než je tato, tak mi ji předložte. Rád se na ní podívám. Nebýt návodu, mnohdy bych se nad ní neuvěřitelně vyvztekal. Nevím, co museli dělat hráči v 90. letech. Nedivil bych se, kdyby do Infogrames chodila v té době celá řada pobuřujících dopisů z celého světa, že jestli se jakože neposrali...:-)
Takže co tu ve výsledku máme? Pravda, poměrně hezky nakreslenou adventuru, která vlastně úplně s Voláním Cthulhu nemá nic společného. Je poměrně krátká, má nehezké postavičky, a vlastně jste i docela rádi, když se přiblížíte konci. Žádná ikona žánru to není, ale, pravda, zavzpomínat nostalgicky na 90. leta ve výsledku není nikdy na škodu. Takže jo, žánrový průměr, ale přežít se to dá.
Duch prastarých je zde nicméně přítomný. To se hře upřít opravdu nedá. Jen je to jak kdybyste četli povídku s inspirací Lovecraftovského světa, kterých je teda celá řada a i ne zrovna menší množství přeložené do češtiny. Je to sice fajn, přečtete si to s chutí, ale znova se k tomu vracet už nehodláte. Proč taky. K autorovým původním námětům se spíš vrátíte s chutí. Asi i proto, že byl nejenom první, kdo s takovými nápady přišel, ale navíc byl i strůjce všeho temného, co kult Cthulhu nabízí.
Abych ale jenom nekritizoval, tak Prisoner of Ice je na svá léta velice hezky nakreslená adventura. To každopádně. Jen ty pohybující se 3D postavičky se do toho prostředí úplně nehodí. Každopádně beru, že doba byla taková, že se zkoušelo všelicos a tak i ty 3D postavičky jsou vlastně určitým pokrokem adventurního žánru dané doby. Nelíbilo se mi to ale ani tehdy a nelíbí se mi to ani dnes.
Hra navíc není ani kdoví jak dlouhá, což ji je ve výsledku spíš ku prospěchu. Horší je to ale s jejím průběhem, kde jestli existuje horší hra v pixel huntingu, než je tato, tak mi ji předložte. Rád se na ní podívám. Nebýt návodu, mnohdy bych se nad ní neuvěřitelně vyvztekal. Nevím, co museli dělat hráči v 90. letech. Nedivil bych se, kdyby do Infogrames chodila v té době celá řada pobuřujících dopisů z celého světa, že jestli se jakože neposrali...:-)
Takže co tu ve výsledku máme? Pravda, poměrně hezky nakreslenou adventuru, která vlastně úplně s Voláním Cthulhu nemá nic společného. Je poměrně krátká, má nehezké postavičky, a vlastně jste i docela rádi, když se přiblížíte konci. Žádná ikona žánru to není, ale, pravda, zavzpomínat nostalgicky na 90. leta ve výsledku není nikdy na škodu. Takže jo, žánrový průměr, ale přežít se to dá.
