Jsem typický hráč, co tíhne k příběhu a dokáže hratelnosti odpustit dost, když za to příběh stojí. Fahrenheit: Indigo Prophecy byla první hra od studia Quantic Dream, která mě před dlouhými lety očarovala a ukázala, jak vlastně hry můžou být filmové. Už tehdy jsem cítil, že se ta civilní stránka hodně přelije do fantaskní a hra z toho zrovna netěží, ale mé mladé já to dost tolerovalo, ba dokonce i vítalo. Pak přišel Heavy Rain, který si mě omotal hned prvním PS3 trailerem, leč jsem ho hrál až dost let po vydání na PS4 Pro a to už člověk cítí, že ta hra nezestárla nejlépe. Přesto jsem si hru náramně užil i díky tomu, že zůstala v civilní rovině po celou dobu.
A pak tu máme „dnešní“ Beyond: Two Souls, které také hraji po 11 letech od vydání, a to v herní branži je moře času. A vypálím to rovnou – David Cage není dobrý režisér a není vyspělý a vypsaný scénárista. Beyond: Two Souls má obrovský potenciál, skvělé herce a místy neotřelé prostředí, což jsou skvělé ingredience, se kterými můžete upéci po čertech dobrej dort. Bohužel hra se topí v klišé příběhu, světu, který nefunguje (a tvůrci to ví, proto nejdou ani cm do hloubky) a ani to větvení vlastně vůbec nefunguje tak, jak by si člověk představoval. Vaše volby jsou spíš na úrovni „jaké tričko si vezmu“ než „jaký osud si zvolím“. Samozřejmě lehce přeháním, ale volnost je tu značně omezená. Už samotný fakt, že skáčete v čase sem a tam vám dává jasně najevo, že vaše rozhodnutí jsou vždy omezeny jen na tu jednu kapitolu a to je hrozná škoda.
Nejvíce mě mrzí, že skvělé momenty, skvělé herecké výkony (Ellen Page to táhne, co to jde a Dafoe jakbysmet), jsou se skálopevnou pravidelností podkopávány zcela stupidními dialogy, scénami a příběhovými vruty. Jsou to momenty, kdy čučíte na obrazovku a je vám trapně.
Nejsilnější je hra právě v těch komorních momentech, převážně s malou Jodie, jakmile se ale hra dotkne té fantaskní linky, naplno se projeví, jak tvůrci absolutně neumí budovat ani atmosféru, ani svět a ruce vám v metaforických slzách spadnou do dlaní hodně krát. Upřímně, tak špatnou a naivně napsanou sci-fi linku jsem už dlouho neviděl a o úletech typu pouštní duchové ani nemluvit. V ten moment už mě hra ztratilo totálně.
Nejvíce se tak bojím, aby i Detroit: Become Human nedopadl podobně, protože na něj se těším také od prvního traileru.
A pak tu máme „dnešní“ Beyond: Two Souls, které také hraji po 11 letech od vydání, a to v herní branži je moře času. A vypálím to rovnou – David Cage není dobrý režisér a není vyspělý a vypsaný scénárista. Beyond: Two Souls má obrovský potenciál, skvělé herce a místy neotřelé prostředí, což jsou skvělé ingredience, se kterými můžete upéci po čertech dobrej dort. Bohužel hra se topí v klišé příběhu, světu, který nefunguje (a tvůrci to ví, proto nejdou ani cm do hloubky) a ani to větvení vlastně vůbec nefunguje tak, jak by si člověk představoval. Vaše volby jsou spíš na úrovni „jaké tričko si vezmu“ než „jaký osud si zvolím“. Samozřejmě lehce přeháním, ale volnost je tu značně omezená. Už samotný fakt, že skáčete v čase sem a tam vám dává jasně najevo, že vaše rozhodnutí jsou vždy omezeny jen na tu jednu kapitolu a to je hrozná škoda.
Nejvíce mě mrzí, že skvělé momenty, skvělé herecké výkony (Ellen Page to táhne, co to jde a Dafoe jakbysmet), jsou se skálopevnou pravidelností podkopávány zcela stupidními dialogy, scénami a příběhovými vruty. Jsou to momenty, kdy čučíte na obrazovku a je vám trapně.
Nejsilnější je hra právě v těch komorních momentech, převážně s malou Jodie, jakmile se ale hra dotkne té fantaskní linky, naplno se projeví, jak tvůrci absolutně neumí budovat ani atmosféru, ani svět a ruce vám v metaforických slzách spadnou do dlaní hodně krát. Upřímně, tak špatnou a naivně napsanou sci-fi linku jsem už dlouho neviděl a o úletech typu pouštní duchové ani nemluvit. V ten moment už mě hra ztratilo totálně.
Nejvíce se tak bojím, aby i Detroit: Become Human nedopadl podobně, protože na něj se těším také od prvního traileru.
The Walking Dead: 400 Days
Pro: Herecké výkony; řada komorních scén
Proti: otřesná hlavní linka; místy otřesné dialogy; omezená hratelnost a vliv na děj