Silent Hill 4: The Room byla jednou z her na začátku mé hráčské historie. Byla to první hra, která mi ukázala, jak tajemné a wtf hry můžou být. Byl to černý kůň všech her, který vyčníval mezi všemi těmi mainstreamy mých kamarádů. Od té doby jsem nehrál žádný jiný díl série, až do teď.

The Short Message pro mě bohužel Silent Hillem vůbec není, a to nejsem žádný fanda série, který by jí do morku kosti bránil. Ale ta atmosféra tam prostě vůbec není. To by nutně nemusel být problém, kdyby šlo o dobrou hru, což dle mě není.

Pokud už máte něco odkoukáno, odehráno a hlavně odžito, budete mít pocit, že sledujete mezi řádky schované výukové video pro náctileté, jak pracovat s depresemi, jak si nechat pomoci a jak se hlavně nezabít. Což zase – to pro cílovku vůbec nemusí být špatná věc a vlastně se může jednat o chvályhodný přístup. Ale pokud hrajete hry / zažíváte příběhy, aby vás obohatili, tak zde ujel vlak.

S hratelného hlediska je to vykoštěná hříčka, která se na konci stane téměř nehratelnou, kvůli své nesmyslné nepřehlednosti a frustrující obtížnosti.

Na druhou stranu, vše na hře nesmrdí. Atmosféra tam místy je a například úryvek o matce, která se nestarala o svoje děti, protože přeci má taky nárok na život, byl z jejího pohledu napsán tak skvěle, že ve mně jako v čerstvém otci doslova uvařila krev a z těch činů mě mrazilo. Bohužel jedna vlaštovka jaro nedělá a tak The Short Message v mé herní paměti velkou díru neudělalo.