Trek to Yomi je jedna z her, kterou bych si asi nikdy bez herní výzvy 2024 nezahrál. Paradoxně není v sekci „Ve stínu pixeů - černobílá stylizace“, ale „Ztraceno v překladu – japonština“.

O japonskou kinematografii (a vlastně ani hry) se prakticky vůbec nezajímám, i když zepár jsem toho viděl/hrál. Proto možná samotný vstup do světa hry pro mě byl neokoukaný. Jak kvůli jazyku, stylizaci tak místnímu světu, který si bral dost z tamního folklóru. Což je asi dobře, protože kdybych se na hru hned od začátku díval kriticky objektivním zrakem, asi bych jí moc kladně neviděl.

Na hřeje řada věcí, které vám nemusí oprávněně sednout a není jich tam zase tolik skvělých, aby těm negativním zavřely ústa. Já se možná i díky správnému rozpoložení a poměrné malé délce hry celou dobu vezl na takové lehce nadprůměrně příjemné vlně, kdy pro herní zážitek byl jako sledování japonského večerníčku pro dospělé.

Přestože většinou u her nastavuji vyšší obtížnost, zde jsem u prvního „bosse“ obtížnost snížil na nízkou, protože jsem s normální neměl do té doby problém. Pokud bych tak neudělal, dost bych si pokazil to příjemné flow, které mě jako jediné u hry udrželo až do konce.

Jako takovou východní sondu tedy Trek to Yomi beru jako lehce příjemně strávený čas, ale objektivním pohledem, jakýkoliv aspekt hry – příběh, grafika, hratelnost, … nikdy nepřejde do stavu výjimečnosti.