Tohle bude těžké. Fahrenheit jsem zkoušel hrát někdy v době jeho vydání, ale z důvodu neskutečných grafických glitchů a nepoužitelného ovládání jsem musel velice záhy přestat. Od té doby jsem od Quantic Dream již dohrál Heavy Rain a od jiných tvůrců několik jiných obdobně laděných her. Nyní jsem se ke hře vrátil v rámci herní výzvy, přičemž jsem hrál remasterovanou edici na steamu. Sice toho nelituji, ale kdybych Fahrenheit dohrál v době vydání, moje hodnocení by bylo určitě minimálně o 20% vyšší.

Hra stojí na příběhu, způsobu jeho vyprávění a atmosféře. O příběhu trochu níže, ale podrobně ho tu rozebírat nebudu, byl by to jeden velký spoiler, i když u takto staré hry je otázka, jestli to vůbec může ještě být spoiler. Způsob jeho vyprávění byl ve své době unikátní, a je to to hlavní, proč hru hrát. Forma vyprávění se snaží v hráči budovat napětí, vybudovat dojem, že záleží na každém jeho rozhodnutí a že tato rozhodnutí musí být učiněna v časové tísni. Snaží se vybudovat vztah s postavami, a to i jakýmisi miniherními aktivitami nesouvisejícími přímo s hlavním dějem. 

Děj samotný a možná zakončení příběhu nejsou z mého dnešního pohledu nějak unikátní, ale v určitých úsecích příběhu mi přišlo, že došlo k nějakým podstatným skokům ve vývoji postav či děje, které jsem nějak zameškal nebo mi prostě nedávaly smysl. Příběh se zaměřuje na tři hlavní hratelné postavy, které ovládáte, jak jde příběh. Různá rozhodnutí a herní události mají různý dopad na jejich mentální zdraví. Pokud klesne na nulu, hra končí (tedy, alespoň, co vím). Pochybuji o tom, že by jednotlivá rozhodnutí učiněná v průběhu hry měla nějaký výrazný dopad na závěrečnou část hry a finální možnost zakončit hru jedním ze tří způsobů.

Zvuk, hudba, dabing paráda, perfektně budují, nastavují či doplňují atmosféru. Oproti tomu grafická část, animace, i když se jedná o remasterovanou edici, dost špatné. Rád bych uvedl, že na tom hra vůbec nestojí, protože nejsem hráč, který by vyžadoval fotorealistickou grafiku, spíš si naopak myslím, že to většině her spíš škodí, ale v tomto případě musím konstatovat, že grafická stránka, resp. některé herní animace opravdu hře, která má být filmová, občas dost ubližují.

Od Quantic Dreams jsme již zvyklí na hry mixující interaktivní film a herní mechanismy. U Fahrenheita je hlavním herním mechanismem něco, čemu jsem začal říkat Double Quick Time Event Festival. Po dohrání mám pocit, že počet QTE stisknutých kláves v této hře překonal součet všech kláves, které jsem kdy stisknul v QTE sekvencích, za celou dobu, co hraji hry. Je mi jasné, že tento prvek měl za cíl v adventurně laděné hře nastavit filmovou akčnost a napětí, ale na mě to mělo efekt samostatné postřehové minihry překrývající dění na pozadí, které jsem nemohl sledovat. Zejména v akčních pasážích, kde QTE byly opravdu rychlé a hojné, opravdu moc nevím, co se ve hře dělo. Ale možná je to dobře, když jsem jednu z nich (v kostele) pak viděl na videu. 

Celkově je ovládání hry na PC dost bolavé téma. Kamerou lze naštěstí různě otáčet a přepínat místa záběru, takže orientovat se v prostoru většinou nebylo zase tak hrozné (až na vojenskou základnu), a postava více méně poslouchala. Ale interakce s prostředím, výběry témat a občasné jiné pohyby postavy prováděné pomocí tažení myší bylo utrpení. Myšítko jsem téměř promáčkl, jak usilovně jsem musel hru přesvědčovat, že opravdu držím a táhnu. Třeba lezení přes plot si budu asi pamatovat ještě hodně dlouho.

Na závěr jsem se chtěl zamyslet nad tím, zda má v dnešní době smysl si tuto téměř 20 let starou hru zahrát. A trochu se to ve mně tříská. Když si vzpomenu na několik prvních kapitol, pak bych řekl jednoznačně ano. Několik jiných pasáží hry mě zase vede k opačnému názoru. Nakonec bych řekl, že je to podle toho, na čem člověk hraje a jestli mu bude ovládání opravdu fungovat, protože za frustraci z nereagujících tahů myší a double QTE, přičemž obojího je ve hře opravdu mraky, to nestojí, to bych raději doporučil jinou hru od daného studia, třeba právě Heavy Rain.