Na novou sadu levelů od jednoho z otců původní hry, Johna Romera, jsem se hodně těšil a rozhodně jsem nebyl zklamán.
Hned od prvního levelu je jisté, že průchod všemi devíti levely nebude procházka růžovým sadem. Hned na začátku jsem tak hodně umíral, než jsem si našel tu správnou cestu lávou. Nepřátel zde nejsou hordy, ale nábojů taky moc ne, proto je potřeba kalkulovat s každým výstřelem. No a ten následný spawn Cyberdémona v okamžiku, kdy jsem měl jen pár nábojů do brokovnice a rotačáku mne donutil vyslovit ona tři písmena: WTF. No naštěstí je zde zajímavá finta, kdy ho je možné zabít tím, že se do něj teleportuji. Doposud jsem ani netušil, že něco takového v Doomu funguje.
Celá epizoda si drží zajímavý styl level designu. Úrovně nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, avšak obsahují spousty úzkých chodbiček, kde není moc snadné manévrování proti letícím nepřátelským projektilům a ve kterých se dá celkem snadno ztratit. Osobně mi tento styl úplně nevyhovuje, ale na druhou stranu je to po předchozích megawadech Final Doomu a No Rest for the Living příjemná změna. Zajímavé jsou také zvláštní střílecí spínače v podobě oka, které je někdy šikovně skryto. Dost často se mi tak stávalo, že jsem se v úrovni zasekl a nevěděl jak dál jen kvůli tomu, že bylo potřeba vystřelit do nějakého výklenku, kde se oko nacházelo.
Hra vychází a navazuje na původní první Doom, proto se zde nenachází žádná monstra z dvojky a současně zde chybí ikonická dvouhlavňová brokovnice. Na jednu stranu je to fajn, protože mně ty hromady Chaingunnerů a Revenantu už doslova lezly krkem, stejně tak i opakující se závěry s Icon of Sin, kterými jsem už fakt přesycen. Nic z toho tady skutečně není, ale na stranu druhou mi ta dvouhlavňovka fakt chybí.
Celkově jsem s touto novou epizodou spokojený. Chvílemi jsem se sice při hraní trápil, ale po čase jsem se vždy nějak dokázal prokousat ke konci každé úrovně a ve výsledku celou epizodu dokončit. U toho jsem si rád poslechl novou hudbu, která ke hře opět padne jako ulitá. Časem si určitě budu chtít zahrát i druhý díl.
Hned od prvního levelu je jisté, že průchod všemi devíti levely nebude procházka růžovým sadem. Hned na začátku jsem tak hodně umíral, než jsem si našel tu správnou cestu lávou. Nepřátel zde nejsou hordy, ale nábojů taky moc ne, proto je potřeba kalkulovat s každým výstřelem. No a ten následný spawn Cyberdémona v okamžiku, kdy jsem měl jen pár nábojů do brokovnice a rotačáku mne donutil vyslovit ona tři písmena: WTF. No naštěstí je zde zajímavá finta, kdy ho je možné zabít tím, že se do něj teleportuji. Doposud jsem ani netušil, že něco takového v Doomu funguje.
Celá epizoda si drží zajímavý styl level designu. Úrovně nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, avšak obsahují spousty úzkých chodbiček, kde není moc snadné manévrování proti letícím nepřátelským projektilům a ve kterých se dá celkem snadno ztratit. Osobně mi tento styl úplně nevyhovuje, ale na druhou stranu je to po předchozích megawadech Final Doomu a No Rest for the Living příjemná změna. Zajímavé jsou také zvláštní střílecí spínače v podobě oka, které je někdy šikovně skryto. Dost často se mi tak stávalo, že jsem se v úrovni zasekl a nevěděl jak dál jen kvůli tomu, že bylo potřeba vystřelit do nějakého výklenku, kde se oko nacházelo.
Hra vychází a navazuje na původní první Doom, proto se zde nenachází žádná monstra z dvojky a současně zde chybí ikonická dvouhlavňová brokovnice. Na jednu stranu je to fajn, protože mně ty hromady Chaingunnerů a Revenantu už doslova lezly krkem, stejně tak i opakující se závěry s Icon of Sin, kterými jsem už fakt přesycen. Nic z toho tady skutečně není, ale na stranu druhou mi ta dvouhlavňovka fakt chybí.
Celkově jsem s touto novou epizodou spokojený. Chvílemi jsem se sice při hraní trápil, ale po čase jsem se vždy nějak dokázal prokousat ke konci každé úrovně a ve výsledku celou epizodu dokončit. U toho jsem si rád poslechl novou hudbu, která ke hře opět padne jako ulitá. Časem si určitě budu chtít zahrát i druhý díl.
