Důležité upozornění: Následující odstavce obsahují zvýšenou kadenci superlativů na větu čtvereční. Dále tedy pokračujte na vlastní nebezpečí.
No, tak letos začínáme zostra a to rovnou absolutoriem. Popravdě, i přes nadšené ohlasy a nejedno ocenění HRA ROKU jsem stejně pořád pochyboval, že It Takes Two funguje po celou dobu tak, jak se v trailerech tváří… mýlil jsem se. Výsledek je lepší, než bych si dovolil doufat.
To, co v Hazelight Studios dokázali je naprosto nevídané a to i s ohledem na jejich předchozí (rovněž kvalitní) tvorbu. It Takes Two je vlastně až překvapivě dlouhou hrou (vezmeme-li v potaz do jakého žánru spadá a o co se snaží), po celou dobu však překvapuje, mění se, ohromuje. Herní mechaniky se střídají co pár minut a takřka vždy jsou realizovány skvostné nápady, které neustále počítají s principem dvou hráčů a striktně rozdělené obrazovky. Tam, kde se „konkurence“ v rámci kooperace omezuje na pár společných rébusů či unylé mačkání vypínačů, chrlí Hazelight jednu neotřelou mechaniku za druhou od první do poslední minuty. Spolupracovat musíte prakticky neustále a pořád jinak. Dvojice ústředních postav co chvíli dostává nové vzájemně se doplňující schopnosti do vínku a zábava je to náramná.
Se svým parťákem budete systematicky čistit vosí hnízdo, podíváte se do „vesmíru“, do pokoje plného obřích a krásně interaktivních hraček a na mnoha další kouzelná a naprosto originální a nerecyklovaná místa. A možná dojde i na úkladnou vraždu! Co level, to nápaditý skvost s kouzelným pohádkovým nádechem. Design jednotlivých úrovní je úžasný a nechybí spousta maličkostí k prozkoumání. Hra je napěchovaná milým interaktivními drobnůstkami, na které se samozřejmě můžete úplně vykašlat… ale kdo by to dělal? Tomu všemu vévodí pětadvacítka v drtivé většině výborných miniher na pár minut, kde hra umožní jinak striktně kooperující dvojici hráčů změřit síly. Stejně jako prakticky vše ve hře jsou i minihry pestré a zábavné.
Vychytaná neustále se měnící herní náplň jde ruku v ruce s příběhem, přičemž autoři se odhodlali probádat minimálně pro herní médium okrajová témata. Hlavní hrdinové Cody a May se v souvislosti s pozvolným odcizením a neustálými hádkami rozvádí. Aniž by si to uvědomili, nejvíc jejich rozhodnutím trpí jejich malá dcera Rose, která následně své rodiče nevědomky zakleje do podoby roztomilých loutek. Asi nikoho nepřekvapí, jak se poté začne příběh vyvíjet tj. že si k sobě zpočátku hašteřivý pár opět začne hledat cestu. Hra však není napsaná vůbec špatně a i když směřování příběhu musí být snad každému velmi rychle jasné, za vybrané téma i jeho zpracování si autoři nezaslouží opět nic jiného než velkou pochvalu. Sám jsem hru zvolil jako doplněk k nudným, ale potřebným penězům v rámci svatebního daru pro kamaráda s kamarádkou.
V této souvislosti doplním jen malé upozornění. It Takes Two rozhodně není obtížnou hrou, parťák v podobě „nehráče/nehráčky“ si na ní však může vylámat zuby. A Way Out byla v tomhle ohledu přeci jen benevolentnější. Ač je hra z logiky věci ideální pro páry či manžele, nakonec se May chopila moje mnoha desítkami her ošlehaná sestra a i tak jsme se byli schopni na pár skákacích pasážích na chviličku zaseknout. Ač bych si hru v teorii více užil s manželkou, jsem si jistý, že by ji It Takes Two v některých pasážích frustrovala. Zmíněné však není koncipováno jako výtka. Autoři se snažili, co mohli, „smrt“ většinou znamená zdržení na pár sekund a díky alespoň nějakým nárokům na hráčovi dovednosti jsem si hru užil o to více. Pro pár hráč/hráčka jde každopádně o ultimátní veledílo.
Hledat perfektní hru je jako lov chiméry. Ani It Takes Two tak není úplně perfektní. Občas jsem si tak v cutscénách říkal, že by slovní přestřelky protagonistů mohly být o něco vybroušenější. Malinko dokáže pozlobit kamera a nutno podotknout, že výjimečně je hra v některých svých mechanikách kostrbatá. V podvodní sekci jedné úrovně se nám tak například v písku zasekl neohrabaný „vejrychtung“ na utahování obřích závitů a pomohlo až nahrání checkpointu. Přesto pokaždé, když jsem byť pomyslel na to, že bych z absolutního hodnocení lehce ubral, připadalo mi to jednoduše nemístné. It Takes Two je totiž kooperativní skvost, který v tom, o co se snaží, tak bezprecedentně ční na čímkoliv, co by šlo vůbec označit za konkurenci, že je špetka shovívavosti prostě na místě. Mhouřím tedy očko a sázím kilo!
Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 164. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
No, tak letos začínáme zostra a to rovnou absolutoriem. Popravdě, i přes nadšené ohlasy a nejedno ocenění HRA ROKU jsem stejně pořád pochyboval, že It Takes Two funguje po celou dobu tak, jak se v trailerech tváří… mýlil jsem se. Výsledek je lepší, než bych si dovolil doufat.
To, co v Hazelight Studios dokázali je naprosto nevídané a to i s ohledem na jejich předchozí (rovněž kvalitní) tvorbu. It Takes Two je vlastně až překvapivě dlouhou hrou (vezmeme-li v potaz do jakého žánru spadá a o co se snaží), po celou dobu však překvapuje, mění se, ohromuje. Herní mechaniky se střídají co pár minut a takřka vždy jsou realizovány skvostné nápady, které neustále počítají s principem dvou hráčů a striktně rozdělené obrazovky. Tam, kde se „konkurence“ v rámci kooperace omezuje na pár společných rébusů či unylé mačkání vypínačů, chrlí Hazelight jednu neotřelou mechaniku za druhou od první do poslední minuty. Spolupracovat musíte prakticky neustále a pořád jinak. Dvojice ústředních postav co chvíli dostává nové vzájemně se doplňující schopnosti do vínku a zábava je to náramná.
Se svým parťákem budete systematicky čistit vosí hnízdo, podíváte se do „vesmíru“, do pokoje plného obřích a krásně interaktivních hraček a na mnoha další kouzelná a naprosto originální a nerecyklovaná místa. A možná dojde i na úkladnou vraždu! Co level, to nápaditý skvost s kouzelným pohádkovým nádechem. Design jednotlivých úrovní je úžasný a nechybí spousta maličkostí k prozkoumání. Hra je napěchovaná milým interaktivními drobnůstkami, na které se samozřejmě můžete úplně vykašlat… ale kdo by to dělal? Tomu všemu vévodí pětadvacítka v drtivé většině výborných miniher na pár minut, kde hra umožní jinak striktně kooperující dvojici hráčů změřit síly. Stejně jako prakticky vše ve hře jsou i minihry pestré a zábavné.
Vychytaná neustále se měnící herní náplň jde ruku v ruce s příběhem, přičemž autoři se odhodlali probádat minimálně pro herní médium okrajová témata. Hlavní hrdinové Cody a May se v souvislosti s pozvolným odcizením a neustálými hádkami rozvádí. Aniž by si to uvědomili, nejvíc jejich rozhodnutím trpí jejich malá dcera Rose, která následně své rodiče nevědomky zakleje do podoby roztomilých loutek. Asi nikoho nepřekvapí, jak se poté začne příběh vyvíjet tj. že si k sobě zpočátku hašteřivý pár opět začne hledat cestu. Hra však není napsaná vůbec špatně a i když směřování příběhu musí být snad každému velmi rychle jasné, za vybrané téma i jeho zpracování si autoři nezaslouží opět nic jiného než velkou pochvalu. Sám jsem hru zvolil jako doplněk k nudným, ale potřebným penězům v rámci svatebního daru pro kamaráda s kamarádkou.
V této souvislosti doplním jen malé upozornění. It Takes Two rozhodně není obtížnou hrou, parťák v podobě „nehráče/nehráčky“ si na ní však může vylámat zuby. A Way Out byla v tomhle ohledu přeci jen benevolentnější. Ač je hra z logiky věci ideální pro páry či manžele, nakonec se May chopila moje mnoha desítkami her ošlehaná sestra a i tak jsme se byli schopni na pár skákacích pasážích na chviličku zaseknout. Ač bych si hru v teorii více užil s manželkou, jsem si jistý, že by ji It Takes Two v některých pasážích frustrovala. Zmíněné však není koncipováno jako výtka. Autoři se snažili, co mohli, „smrt“ většinou znamená zdržení na pár sekund a díky alespoň nějakým nárokům na hráčovi dovednosti jsem si hru užil o to více. Pro pár hráč/hráčka jde každopádně o ultimátní veledílo.
Hledat perfektní hru je jako lov chiméry. Ani It Takes Two tak není úplně perfektní. Občas jsem si tak v cutscénách říkal, že by slovní přestřelky protagonistů mohly být o něco vybroušenější. Malinko dokáže pozlobit kamera a nutno podotknout, že výjimečně je hra v některých svých mechanikách kostrbatá. V podvodní sekci jedné úrovně se nám tak například v písku zasekl neohrabaný „vejrychtung“ na utahování obřích závitů a pomohlo až nahrání checkpointu. Přesto pokaždé, když jsem byť pomyslel na to, že bych z absolutního hodnocení lehce ubral, připadalo mi to jednoduše nemístné. It Takes Two je totiž kooperativní skvost, který v tom, o co se snaží, tak bezprecedentně ční na čímkoliv, co by šlo vůbec označit za konkurenci, že je špetka shovívavosti prostě na místě. Mhouřím tedy očko a sázím kilo!
Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 164. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Vampire Survivors: Tides of the Foscari
Pro: Úžasné úrovně a originální prostředí; neustále se měnící hratelnost; neskutečná hravost; krásný vizuál; milé interakce s prostředím; příběh; slušná délka; minihry; friend’s pass (EA? nechce se mi věřit)
Proti: Pár zanedbatelných prkotin shrnutých v posledním odstavci textu