O Fantasian jsem toho moc nevěděla. Snad jen, že to původně vyšlo na Apple Arcade a že první část hry byla super, ale druhá už šla do kytek kvůli šílené obtížnosti. Oznámení portů na konzole a PC mi udělalo radost, neboť mě hra zaujala svojí výtvarnou stránkou a lidmi, kteří se podíleli na tvorbě této hry.

První minuty byly ovšem bolestivé, neboť se mi hra po úvodní cut-scéně dvakrát sekla a já ji tak musela spouštět znovu a potřetí mi zase nešel zvuk, takže jsem jí rozjela až na počtvrté. Naštěstí až do konce hry žádné další technické obtíže nepřišly. Příběh hry začíná asi tím největším klišé, na které lze v jRPG narazit, tedy na ztrátu paměti protagonisty a jeho cestě k objevení jeho minulosti. Ovšem brzy je tato linka upozaděna a přichází jiný příběh a hlavně jiné postavy, které hlavního hrdinu doprovází. Všechny postavy v partě mi byly sympatické a bavilo mě, jak se postupně jejich příběh rozvíjel (i skrze krásně nakreslené scény z jejich vzpomínek) a jejich osobnost prohlubovala. Pobavily mě jejich interakce mezi sebou, ať už šlo o vzájemné rýpání do sebe u Eze a Zinikra nebo první setkání Cheryl a Kiny s roboty. Samozřejmě nechyběli ani antagonisté, kteří jsou neschopní a k smíchu (obdoba Rakeťáků) a každé jejich setkání s nimi mě pobavilo a byla jsem zvědavá, co si zase nového přichystali a co jim zase nevyjde.

Hra přichází s nevšední věcí, a to tou, že některé lokace vypadají jako dioráma a postavy se v tomto prostředí pohybují. Je to nádhera a těšila jsem se, jaké další biomy uvidím. Naštěstí mi hra v tomto přišla rozmanitá, takže nebyla nouze o nové prostředí. To navíc vybízí k pečlivému průzkumu, neboť některé truhly jsou schované tak, že je nutné vyčkat na otočení kamery, které zároveň odkryje truhlu. Navíc tu a tam leží na zemi "třpytka", které signalizuje nějaký předmět a která může netrpělivému oku uniknout, neboť problikává. A jsou i předměty, které ani nejsou vidět, ale pokud hráč zkouší mačkat interaktivní tlačítko u kdejaké fontány či sudu, tak může něco najít. Jinak to otáčení kamery dokáže být naprosto otravné, protože se změní i ovládání, a tak se mi kolikrát stalo, že jsem neustále přebíhala z obrazovky do obrazovky, jak se mi nebyly schopné spojit dva drátky v mozku a pochopit, že musím začít držet páčku na ovladači jiným směrem.

Dalším velkým kladem je tahový soubojový systém, který mě bavil až do konce hry i přes ty zástupy nepřátel, kterými jsem se probíjela. Bylo super moci zakřivovat dráhu útoku a trefit tak více nepřátel stojících v oblouku nebo třeba jen zaútočit na nepřátele vzadu, protože stojí za oponentem, který je brání štítem a přes kterého žádná rána neprojde. U některých bossů bylo třeba útoky i časovat, aby nedošlo k jejich vyblokování, ale tady jsem byla ráda, že to nakonec tak moc využito nebylo, protože mi to samozřejmě nešlo. Perfektní je artefakt Dimengeon, jenž umožňuje strkat nepřátele do zásobníku nestvůr a na chvíli tak "vypnout" náhodné souboje. Dimengeon pak po jeho naplnění hráče přinutí s těmito nepřáteli bojovat nebo to lze i postupně, jak se plní. Často jsem ho nechala úplně naplnit, protože bylo zábavné kosit nepřátele ve větším počtu.

O čem se vedly debaty, tak byla obtížnost, jakou tato verze přinese. Už před vydáním jsem četla, že původní verzi mnoho hráčů vzdalo právě kvůli vysoké obtížnosti v bossfightech. V nové verzi byla přidána obtížnost normal, zatímco ta původní se nyní jmenuje hard. Rozdíl mezi nimi je ten, že nepřátelé mají o 10 % méně životů a nevím, jak je to s poškozením, jestli je stejné nebo nižší u nepřátel. Některé bossfighty byly lehčí, kdy bylo možné jet na automat a stačilo jen neudělat závažnou chybu a opakovat věci, které fungovaly. Ovšem některé souboje s bossy byl boj o přežití, kdy jsem byla ráda, že jsem po velkém útoku protivníka stihla vyléčit partu (pokud všichni vůbec přežili), popřípadě nahodit buffy, či obnovit debuffy u bosse a strašně těžko se mi hledal prostor pro útok. Několikrát se mi stalo, že jsem byla jen v cyklu léčení a zotavování se z útoku oponenta, že jsem na něho zaútočila jen třeba jednou za dvě kola. Konec většinou přišel v tu chvíli, kdy jeden ze společníků padl a zbylí dva tak nějak sotva přežili. Protože pak většinou přišla zbytečná snaha, kdy jsem použila revive s jednou postavou, který sice mého mrtvého společníka oživil, ale měl tak málo životů, že nedokázal přežít ani jeden slabý útok od bosse, který přišel hned vzápětí, a byl mrtvý znovu, nebo třeba i další společník. V polovině druhé části jsem už začala využívat v soubojích s bossy všechny společníky, kteří šli naštěstí bez jakéhokoliv postihu měnit přímo v boji. Ale i přes tu obtížnost mě ty souboje s bossy bavily a byla jsem zvědavá, jakou další sviňárnu si na mě hra nachystá. Je fakt, že v téhle hře se musí využívat fakt vše, co hra nabízí.

Hra mě bavila od začátku až do konce, užívala jsem si postavy, jejich rozhovory, kterých teda bohužel v druhé části ubylo, a hlavně mě hra bavila po stránce hratelnosti, ať už šlo o souboje či průzkum prostředí a otvírání milionu truhel. Doufám, že přijde naznačované pokračování.